Služby na podporu rodin s dětmi v tísnivé životní situaci Respondeo nabízí už celých deset let. Během této doby se staly nedílnou součástí pomoci rodinám v těžkých situacích na Nymbursku a Mladoboleslavsku a později také v okolí Mělníka a Brandýse nad Labem. Rozhovor s vedoucí Podpory rodin Irenou Kešnerovou odhaluje, na čem pomoc rodinám stojí. Jejím hlavním cílem je, aby se rodina v nouzi opět postavila na vlastní nohy a děti vyrůstaly v bezpečném prostředí.
V čem spočívá vaše práce?
Nerada to používám, ale pro vysvětlení je to dokonalé: my lidem nerozdáváme ryby, my je učíme ty ryby si nachytat. Dnes ráno mi volala pracovnice OSPODu s dotazem, jestli dokážeme hned poskytnout pleny a sunar. Reagovala jsem, že přece ví, že tohle neděláme. Potraviny a drogerii dáváme pouze spolupracujícím rodinám a to v rámci určitých pravidel. Ona odpověděla, že by potřebovala, abychom s ženou začali spolupracovat, protože ji pouštějí z porodnice a ona pro své dítě vůbec nic nemá a není schopná si vše potřebné sama zajistit. Neví, jak se o své dítě postarat, je na všechno sama, neumí si zařídit rodičovský příspěvek a podobně. A to je přesně situace, kdy přicházíme my.
Ale tu materiální podporu také poskytujete?
Ano, ale je to pouze takový doplněk, okamžitá pomoc v akutní situaci. Nejdřív se ptáme, jestli má někoho z rodiny nebo mezi přáteli, kdo by jí pomohl. Od začátku se jí snažíme navést, aby se obracela na své okolí. Zjistíme, zda má nějaké peníze na nákup. Probereme s ní, jaké má možnosti ohledně různých dávek. Vysvětlíme jí, že by bylo potřeba zajít na úřad práce, pokud není v jeho evidenci. Všechno, co probereme, sepíšeme do základních bodů a stanovíme si pořadí, co je třeba udělat a kdy. Na první návštěvu pracovního úřadu klientku doprovodíme a vysvětlíme jí, jak to tam chodí. Zkrátka bereme to po jednotlivých krůčcích, aby všechno pochopila, a stále ji směřujeme k tomu, že příště už to bude řešit sama. Smyslem naší práce je, aby se osamostatnila.
Začne s vámi hned spolupracovat, nebo se zdráhá?
Musí z naší strany cítit respekt. Musíme klienta respektovat takového, jaký je – nechce být jako já, nechce mít auto, nechce jezdit na dovolenou, nechce pořád nějaké nové oblečení. Chce si žít, jak má rád – v nějaké svojí sociálně-kulturní bublině, kde je mu dobře a cítí se bezpečně. Přitom na něj úřady, školy a další instituce vytvářejí neskutečný nátlak, pořád slyší, že je špatný, co dělá špatně a jak se má změnit. A my, když se budeme chovat podobně, budeme jenom další z řady a nebude s námi chtít spolupracovat. Takže se snažíme to nedělat a získat si jeho důvěru, aby nám nelhal a nestavěl se stále do obranné pozice.
Jak motivujete klienty ke spolupráci, když se zkrátka nechtějí změnit?
Klienti se do naší péče nedostanou úplně dobrovolně. Respektive, nikdo jim nemůže nařídit a donutit je, aby s námi spolupracovali, ale naši klienti samozřejmě chápou, že jim hrozí odebrání dětí, pokud svou situaci nějak nezmění. A bez pomoci sociálních pracovníků často nejsou schopni té změny dosáhnout. Takže na jednu stranu jim nezbývá nic jiného, než začít s námi spolupracovat, ale na druhou stranu dostávají ještě jednu šanci.
Jakmile s klientem navážeme spolupráci, snažíme se, aby se necítil k tomu dotlačený. Snažíme se s ním navázat vztah založený na důvěře a na tom to všechno stojí. V momentě, kdy začneme mluvit odborně jako úředníci z ostatních institucí, klient tomu nerozumí a nezačne spolupracovat. Proto se snažíme zjistit, jakou „řečí“ mluví, a snažíme se přizpůsobit mu. Nesmí hned na začátku vzniknout komunikační bariéra, naopak, chceme zlomit jeho odpor. Někdy je to těžké, protože my jsme pro klienty zkrátka lidé z jiného zlého světa.
Nesmí se cítit jako štvanci
Myslela jsem si, že klienti, se kterými pracujete, jsou nešťastní a chtěli by žít jinak, jen to neumějí.
To je mýtus. Žijí jinak, ale často to neodpovídá té většinové představě, takže systém na ně vyvíjí tlaky, aby se změnili. A oni to vnímají nepřátelsky. Proto jim navrhnu: „Můžete si žít po svém, ale děti musí být v pořádku. Pak vám dají všichni ostatní pokoj.“ A na tohle naši klienti slyší. Jenom jim vždycky musíme přesně ukázat, co se po nich chce, vysvětlit jim, že v České republice jsou nějaké zákony (například to, že děti musí chodit do školy, musí mít zdravotní péči, musí dostat najíst, mít co na sebe), a když je budou respektovat, systém je nebude otravovat. Ale musíme to dávkovat postupně, aby se necítili jako štvanci.
Jak se cítí děti vašich klientů třeba ve škole? Cítí se vyloučené?
Jakmile povyrostou, začnou vyloučení z kolektivu pociťovat, takže v určitém věku samy vyvíjejí tlak na rodiče. Ale snažíme se rodičům vysvětlovat už u těch malých dětí, že když bude malý Honzík cítit cigaretovým kouřem, ostatní děti se mu budou smát. A to ti rodiče nechtějí. Ale nemůžu jim říct, aby přestali doma kouřit, to neudělají, proto se snažíme v domácnosti společně vymyslet, kam budou dávat vyprané oblečení, aby Honzíkovi nesmrdělo kouřem.
Ale obecně si myslím, že dnešní děti jsou ochotné přijmout daleko víc odlišností. Svět je různorodější, než býval, žije u nás spoustu cizinců, do normálních škol chodí spousta dětí se speciálními potřebami. Takže děti z různých „problémových“ rodin podle mě dnes zapadnou do školního kolektivu mnohem snáz.
Setkáváte se s tím, že rodiče dětem neplatí obědy?
Ano, připadá jim to zbytečné. Mají pocit, že se dítě může najíst pak doma. Ale ono má ve škole hlad, takže se snažíme, aby měly děti školní obědy. Máme jistotu, že aspoň jednou denně mají nějakou vyváženou stravu. Na obědy dětem může přispět kraj nebo existuje nadace WOMEN FOR WOMEN, která také platí dětem školní stravování.
Je alkohol běžnou součástí života vašich klientů?
Často ano, ale nemá cenu jim říkat, aby míň pili, nemá cenu kázat, že to ničí zdraví a stojí peníze, to slyšeli stokrát. Ale můžeme jim říct, že když se to bude dít pravidelně a někdo si toho všimne, odeberou jim děti. Oni nechtějí měnit životní styl, sedět se sousedy a kamarády na dvoře u piva a cigára je prostě jejich zábava, ale nesmí tím trpět děti.
Negativní zkušenost se školou se přenáší na další generace
Jak přistupují rodiny ke vzdělání?
Naši klienti si vzdělání moc necení, protože mají vlastní negativní zkušenosti se školou. Někdy je těžké je přesvědčit, že je potřeba i po základní škole nastoupit na učiliště, aby dítě mělo šanci žít jinak, než rodiče, pokud se tak rozhodne. V Mladé Boleslavi se nám povedlo dostat jednoho chlapce na učiliště do Škodovky, což není vůbec jednoduché, ale matka odmítla přijít na schůzku rodičů. Nám na tom tak záleželo a kluk se opravdu těšil, že z něj bude autolakýrník, že jsme na povolení ředitelky zastoupili matku my s tím, že je to výjimka – ve Škodovce standardně nic takového nedovolují, vyžadují, aby se zapojili rodiče (a zřejmě vědí, proč). Poté jsme s nadšením předali matce veškeré vstupní informace – chlapec dostal od učiliště opravdu hodně věcí, včetně oblečení. Nicméně matka se i přes opakované výzvy na další schůzku nedostavila, takže chlapce vyloučili. Bylo nám ho moc líto, protože o školu opravdu stál, měl motivaci. Mohl dostat šanci žít jiný život, než jeho rodiče, ale matce to zkrátka přišlo úplně zbytečné.
Stává se, že dítě už nechce být s rodiči?
Zrovna nedávno se na nás přes OSPOD obrátil sedmnáctiletý kluk s tím, že chce žít normálně a v rodině alkoholiků to nejde. Nechtěl už být doma, chtěl do dětského domova a potřeboval někoho, kdo by mu pomohl. Pracuje s ním jediný náš mužský sociální pracovník Jakub a chlapci se velmi daří. Dokonce si našel holku, kterou přesvědčil, aby nahlásila zneužívání.
V jaký moment končíte spolupráci s rodinou? Myslím v pozitivním smyslu. Co je ten pomyslný okamžik, kdy už není potřeba vaše pomoc?
Máme dáno metodicky, že bychom s rodinou měli být maximálně rok. Pak už je to kontraproduktivní, protože rodina by se na nás natolik navázala, že by naše práce nesměřovala k osamostatnění té rodiny. Končíme spolupráci ale i dříve, třeba když pracujeme s rodinou, která zanedbává povinnou předškolní docházku. Ukáže se, že vůbec nevědí, že by mělo dítě chodit do školky, protože vůbec nepochopili nějakou výzvu. My jim vše vysvětlíme, pomůžeme najít školku, pomůžeme v jednání se školkou a dalšími institucemi, zajistíme třeba i nějaké diagnostické vyšetření a podobně. Když pak dítě normálně dochází do školky a vše je v pořádku, spolupráci s rodinou ukončíme.
Neděje se, že se vám rodina za čas vrátí zpátky?
Stane se, že třeba po roce volají sami té své sociální pracovnici s žádostí o pomoc. Většinou to bývá nějaká krátkodobá pomoc. Třeba potřebují pomoc s vyřízením nějakých příspěvků – nechápou, co po nich úřednice chce, protože z nějakého důvodu úřednice často s klienty mluví zcela nesrozumitelně.
Nicméně, vždycky nás potěší, že nám ti lidé důvěřují a neostýchají se říci si i po nějaké době znovu o pomoc.
Drží pospolu
Co na rodinách, se kterými pracujete, oceňuješ?
Drží hodně pospolu v dnešním individualizovaném světě, a to nejen rodiny, ale i celé komunity. Dokážou se rozdělit o „poslední cigáro“ a vzájemně se podpořit.
Co ti při tvé práci vadí?
Obchod s bydlením pro ty sociálně nejslabší. Pořád ještě existují „vykukové“, kteří pronajmou místnost bez teplé vody pětičlenné rodině za 17 tisíc měsíčně a shrábnou od státu příspěvek na bydlení. Ale romské rodině se třemi dětmi nikdo jiný byt nepronajme. Přitom města by mohla mít slušné sociální byty a příspěvek na bydlení by šel radnici a ne nějakému „obchodníkovi s chudobou“.