Jen obyčejná facka, to přece není domácí násilí. Opravdu?

Domá­cí nási­lí pat­ří k nehor­ším for­mám útis­ku vůbec. Domov, kte­rý by měl být pro kaž­dé­ho úto­čiš­těm a bez­peč­ným pro­sto­rem, se pro­mě­ní v mís­to plné stra­chu, boles­ti a smut­ku. Deva­de­sát pro­cent kli­en­tek Inter­venč­ní­ho cen­t­ra orga­ni­za­ce Respon­deo, jenž pomá­há obě­tem domá­cí­ho nási­lí v celé východ­ní polo­vi­ně střed­ních Čech, jsou ženy. Podob­ně jako Respon­deo se 25. lis­to­pa­du při­po­ju­jí orga­ni­za­ce celé­ho svě­ta k Mezi­ná­rod­ní­mu dni pro­ti nási­lí na ženách, aby šíři­ly osvě­tu a pově­do­mí o této pro­ble­ma­ti­ce. Stej­ně jako Ale­na Líba­lo­vá, ředi­tel­ka Respon­dea, kte­rá se dlou­há léta setká­vá s oběť­mi, ale i původ­ci domá­cí­ho nási­lí.

25. lis­to­pad je celo­svě­to­vým dnem pro­ti nási­lí na ženách. Proč zrov­na ten­to den?

Při­po­mí­ná­me si ho od roku 1999, kdy Val­né shro­máž­dě­ní OSN vyzva­lo vlá­dy jed­not­li­vých zemí, mezi­ná­rod­ní orga­ni­za­ce a nezisko­vé orga­ni­za­ce, aby pořá­da­ly akce zamě­ře­né na zvý­še­ní pově­do­mí o tom­to pro­blé­mu. A 25. lis­to­pad byl vybrán na zákla­dě pří­bě­hů sester Mira­ba­lo­vých z Domi­ni­kán­ské repub­li­ky, kte­ré byly 25. led­na 1960 bru­tál­ně zavraž­dě­ny. Sest­ry Patria, Miner­va a María Tere­sa aktiv­ně vystu­po­va­ly pro­ti reži­mu dik­tá­to­ra Rafa­e­la Tru­jil­la, stej­ně jako jejich man­že­lé, kte­ří skon­či­li ve věze­ní. Sest­ry je spo­lu s dět­mi jez­di­ly pra­vi­del­ně navště­vo­vat a jed­no­ho dne je dozor­ci požá­da­li, aby příš­tě při­je­ly bez dětí. Ony upo­slechly naří­ze­ní úřa­du a vyra­zi­ly samy. Ces­tou zpát­ky sest­ry zasta­vi­la čtve­ři­ce zabi­já­ků. Dodnes se přes­ně neví, co se tam sta­lo, nicmé­ně těla žen byla pak nalo­že­na do auta, kte­ré svrh­li ze srá­zu, aby to vypa­da­lo jako auto­ne­ho­da. Pro­to byl vybrán prá­vě ten­to den.

Respon­deo se k tomu­to dni také hlá­sí…

Ano, my se při­po­ju­je­me hlav­ně pro­to, že máme služ­bu nazva­nou inter­venč­ní cen­t­rum, kte­rá je urče­na všem oso­bám ohro­že­ným domá­cím nási­lím, nicmé­ně sta­tis­tic­ky 90 pro­cent našich kli­en­tek z part­ner­ské­ho i mezi­ge­ne­rač­ní­ho nási­lí jsou ženy. Tedy vět­ši­na toho nási­lí je páchá­na prá­vě na ženách.

A těch zbý­va­jí­cích 10 pro­cent jsou muži seni­o­ři?

Vel­kou část tvo­ří seni­o­ři. Mimo part­ner­ské nási­lí totiž řeší­me prá­vě mezi­ge­ne­rač­ní nási­lí, to zna­me­ná nási­lí buď na rodi­čích, nebo dokon­ce na pra­ro­di­čích. Tedy násil­ní­kem nemu­sí být jen part­ner, ale také vnuk nebo syn. Zříd­kakdy je násil­ní­kem žena.

Dají se nějak popsat ženy, kte­ré se potý­ka­jí s domá­cím nási­lím? Je to něja­ký typ žen nebo se to zkrát­ka může stát komu­ko­liv?

Já bych řek­la, že se to může stát komu­ko­liv, ale urči­tě exis­tu­je urči­tý typ žen, kte­ré agre­so­ry při­ta­hu­jí. Je to asi dáno jejich cha­rak­te­rem, jsou spíš sub­mi­siv­něj­ší, potře­bu­jí, aby je někdo v živo­tě tro­chu smě­řo­val, aby svět nějak fun­go­val. A prá­vě ten­to typ žen při­ta­hu­je domi­nant­něj­ší muže, kte­ří těm ženám zpo­čát­ku dokon­ce impo­nu­jí, časem se to ale může svrh­nout až k domá­cí­mu nási­lí.

Desít­ky let bití a poni­žo­vá­ní

V jaký oka­mžik ženy začnou domá­cí nási­lí obvykle řešit? Co je pro ně pomy­sl­nou „stop­kou“?

Je to oprav­du vel­mi indi­vi­du­ál­ní, nicmé­ně my obvykle pra­cu­je­me s žena­mi, kte­ré to dlou­ho neře­ší, respek­ti­ve neře­ší úspěš­ně. Pama­tu­ji si na pří­pad asi šede­sá­ti­le­té paní, kte­rá při­šla s tím, že se chce dát roz­vést. Měla s mužem čty­ři děti a počka­la na dobu, kdy posled­ní nejmlad­ší dítě dostu­do­va­lo vyso­kou ško­lu. Dvě jejich děti vědě­ly o tom, že otec jejich mat­ce ubli­žu­je, a dvě nic netu­ši­ly, pro­to­že otec se necho­val násil­ně stá­le stej­ně a sou­stav­ně. V urči­tou dobu ji tře­ba tolik nebil a nepo­ni­žo­val, tak­že ty star­ší děti to zazna­me­na­ly, ale ty mlad­ší vůbec. Navíc ona se sna­ži­la skrý­vat to a kvů­li dětem to všech­no nějak vydr­že­la. A roz­hod­ně to neby­lo nic mali­cher­né­ho, muž ji oprav­du bru­tál­ně fyzic­ky napa­dal, daři­lo se jí to ale držet pod poklič­kou. To je prá­vě vel­ký pro­blém domá­cí­ho nási­lí a my se to sna­ží­me stá­le zdů­raz­ňo­vat: ode­hrá­vá se čas­to skry­tě, za zavře­ný­mi dveř­mi a po mno­ho let oko­lí nemu­sí nic tušit.

Pra­cu­je­te s lid­mi, kte­ří se potý­ka­jí s fyzic­kým nási­lím nebo i jiný­mi for­ma­mi nási­lí?

I psy­chic­kou, eko­no­mic­kou nebo soci­ál­ní for­mou. Nedá se říci, zda je fyzic­ké nebo psy­chic­ké nási­lí hor­ší. Už se napří­klad sta­lo, že kli­ent­ky vyřkly něco ve smys­lu, že by rad­ši dosta­ly fac­ku, hlav­ně když už na ně nebu­de part­ner mlu­vit. Pro něko­ho je zase nesne­si­tel­né soci­ál­ní nási­lí, tedy zaká­za­ný kon­takt s nej­bliž­ší­mi, s rodi­či, přá­te­li a podob­ně.

Ješ­tě jsi pou­ži­la ter­mín eko­no­mic­ké nási­lí…

To nastá­vá, když part­ne­ři nema­jí rov­no­cen­ně roz­dě­le­né finan­ce. Když je obě­ti pros­tě při­dě­le­na jen něja­ká suma, s kte­rou vel­mi čas­to nejde hos­po­da­řit tak, jak by si to ten dru­hý před­sta­vo­val. Napří­klad když žena dosta­ne od eko­no­mic­ky dob­ře zajiš­tě­né­ho part­ne­ra stov­ku na den, za kte­rou by měla uva­řit jíd­lo a ješ­tě poří­dit dětem něco do ško­ly, je to napros­to nere­ál­né. Nicmé­ně part­ner ženě více nedá a ona nemá žád­né dal­ší zdro­je pří­jmů. Je na něm napros­to eko­no­mic­ky závis­lá.

Násil­né cho­vá­ní jako nor­ma

Exis­tu­je v této pro­ble­ma­ti­ce něco jako transge­ne­rač­ní pře­nos? Když někdo jako dítě zaží­vá doma nási­lí, bude z něj také násil­ník nebo nao­pak oběť part­ne­ra?

Na toto téma exis­tu­je už řada stu­dií, kte­ré pro­ka­zu­jí, že děti žijí­cí v kon­flikt­ních rodi­nách, kde se ode­hrá­vá nási­lí, mohou mít úzkos­ti a depre­se, a čás­ti z nich se nao­pak posu­ne hra­ni­ce a nema­jí pro­blém nási­lí páchat, zkrát­ka nepo­va­žu­jí to, že něko­mu dají fac­ku, za nási­lí, pro­to­že u nich doma to pros­tě bylo běž­né.

Jakým způ­so­bem se k vám obě­ti dosta­nou?

Dvě­ma způ­so­by. Někdy dosta­ne­me úřed­ní záznam o vyká­zá­ní od poli­cie, což je záko­nem daný postup – pokud dojde k vyká­zá­ní násil­né oso­by, tak nám poli­cie jako regis­tro­va­né služ­bě nazva­né inter­venč­ní cen­t­rum posí­lá úřed­ní záznam. My jsme povin­ni do 48 hodin kon­tak­to­vat ohro­že­nou oso­bu. Volá­me jí, píše­me sms, pří­pad­ně posí­lá­me dopis, pros­tě se ji sna­ží­me nakon­tak­to­vat. Sna­ží­me se jí pri­már­ně říct, že je tady něja­ká insti­tu­ce, kte­rá ji může být pod­po­rou a pomo­cí, sna­ží­me se jí vysvět­lit, co může dělat, pří­pad­ně ji nasmě­ro­vat někam dál, pora­dit dětem obě­ti, pokud jsou v domác­nos­ti. Cílem je, aby se oběť umě­la zori­en­to­vat a vědě­la, co se sta­lo a jaké má mož­nos­ti. I po tom vyká­zá­ní může násle­do­vat před­běž­né opat­ře­ní. To zna­me­ná, že nejen že se násil­ná oso­ba nevrá­tí po 10 dnech domů, ale nesmí se vrá­tit po dobu 30 dní, a oběť zís­ká­vá čas, kdy si může srov­nat myš­len­ky, roz­mys­let se v bez­pe­čí, co dál. Pří­pad­ně začne dělat něja­ké kro­ky, naplá­nu­je si odchod od part­ne­ra, psy­chic­ky se srov­ná a podob­ně.

My s obě­tí sys­te­ma­tic­ky pra­cu­je­me, dopro­vá­zí­me ji na výsle­chy, pro­to­že mnoh­dy má oprav­du pro­blém začít mlu­vit, sna­ží­me se v ní vzbu­dit myš­len­ku, že není neschop­ná, i když to doma neu­stá­le od part­ne­ra sly­ší, sna­ží­me se, aby oběť zno­vu naby­la sebe­vě­do­mí, aby vyrost­la a věři­la, že všech­no zvlád­ne.

Část kli­en­tů při­chá­zí tak­zva­ně níz­ko­pra­ho­vě, což zna­me­ná, že nám ten kli­ent nej­čas­tě­ji zavo­lá, pro­to­že si na nás sám našel kon­takt nebo ho k nám nasmě­ro­va­la něja­ká jiná insti­tu­ce – bývá to poli­cie, orgán soci­ál­ně-práv­ní ochra­ny dětí (OSPOD), pro­bač­ní medi­ač­ní služ­ba nebo pros­tě někdo, kdo nás jako orga­ni­za­ci zná. Tak­to nás kon­tak­tu­jí obě­ti, ale i svěd­ko­vé domá­cí­ho nási­lí.

Kdo býva­jí ti svěd­ko­vé? A co jim dopo­ru­ču­je­te?

Nej­čas­tě­ji je to někdo z rodi­ny nebo sou­se­di. Ujiš­ťu­je­me je, že není tře­ba se bát zavo­lat poli­cii, i když už to tře­ba v minu­los­ti nedo­padlo dob­ře, poli­cie nic nevy­ře­ši­la. Nási­lí se totiž čas­to vel­mi špat­ně doka­zu­je, obzvláš­tě psy­chic­ké nási­lí. Bohu­žel se stá­vá, že poli­cie vlast­ně nic nezjis­tí, niko­ho nevy­ká­že, jenom vyslech­ne obě stra­ny. Což může být pro obě­ti poně­kud nešťast­ná situ­a­ce, nicmé­ně my je nabá­dá­me, ať to zku­sí zno­vu. I poli­cie může k obě­tem nebo svěd­kům tro­chu jinak při­stu­po­vat, pokud ví, že již s námi spo­lu­pra­cu­jí.

Vyma­ní se pak vět­ši­na vašich kli­en­tek a kli­en­tů z domá­cí­ho nási­lí?

Urči­tě máme u někte­rých kli­en­tů pocit, že jsme na kon­ci, že jsme s nimi něco odpra­co­va­li a nějak to dopadlo — ať už žena s dět­mi ode­šla od part­ne­ra nebo rodi­na zůsta­la pohro­ma­dě a agre­sor tře­ba pod­stou­pil léčbu závis­los­ti na alko­ho­lu. Zkrát­ka máme infor­ma­ce, že se věci pohnu­ly, nechci říct, že úpl­ně vyře­ši­ly, za to bych ruku do ohně neda­la.

Nicmé­ně stá­vá se také, že si kli­ent­ka najde nové­ho part­ne­ra a za rok je u nás zno­vu. Je zkrát­ka typ ženy, kte­rá si vybí­rá muže se sklo­ny k nási­lí. Jin­dy zase kli­ent­ky uvě­ří, že se jejich part­ner napra­ví, spous­tu toho slí­bí, začne spo­lu­pra­co­vat, tak­že s námi pře­ru­ší kon­takt, ale po čase se vše vrá­tí do sta­rých kole­jí.

Je jiné pra­co­vat s obě­tí part­ner­ské­ho nási­lí a s obě­tí mezi­ge­ne­rač­ní­ho nási­lí?

V rám­ci legisla­ti­vy je to stej­né, v rám­ci pří­stu­pu na zákla­dě našich zku­še­nos­tí se to liší. Seni­o­ři jsou mno­hem méně moti­vo­va­ní situ­a­ci měnit. U part­ner­ské­ho nási­lí jako moti­va­ce čas­to slou­ží prá­vě děti – mat­ky nechtě­jí, aby to vidě­ly, aby v tom byly vycho­vá­va­né. Tak­že se jim daří nějak se zmo­bi­li­zo­vat a namo­ti­vo­vat, ale u star­ších lidí je to těž­ší. Rodi­če nebo pra­ro­di­če jsou zatí­že­ní tím, že tako­vé­ho agre­so­ra vycho­va­li a vní­ma­jí to jako svo­je selhá­ní. Je pro ně straš­ně těž­ké s tím jít ven. Aby zís­ka­li před­běž­ná opat­ře­ní, je potře­ba situ­a­ci a nási­lí podrob­ně popsat, a to je pro ně vel­mi nároč­né. Sty­dí se za to, že vycho­va­li syna či dce­ru, kte­ří je bijí, berou jim pení­ze, zamy­ka­jí je doma…

Něko­li­krát jsi zmí­ni­la slo­vo násil­ná oso­ba. Pra­cu­je­te také s násil­nou oso­bou nebo jen s obě­tí?

Pra­cu­je­me s obě­ma, ale niko­li v rám­ci jed­né služ­by. Zpo­čát­ku jsme pra­co­va­li jen s oběť­mi, ale nějak nám při­šlo, že je to málo. Aby se něco změ­ni­lo, je potře­ba pomo­ci i násil­né oso­bě. Tak­že v Respon­deu máme minis­ter­stvem vni­t­ra pod­po­ro­va­ný pro­jekt „Jak na kon­flik­ty ve vzta­zích“, v rám­ci něhož nabí­zí­me tera­pie i těm, kdo nezvlá­da­jí kon­flik­ty, nezvlá­da­jí svou agre­si.

Exis­tu­je něja­ká pre­ven­ce pro­ti domá­cí­mu nási­lí?

Na ško­lách o tom jevu infor­mu­jí, což je asi dob­ře, ale asi by bylo potře­ba někdy v tom věku, těs­ně před­tím, než vstu­pu­je­me do part­ner­ské­ho sou­ži­tí, zapře­mýš­let nad těmi hra­ni­ce­mi — kdy je to o tom, že se s někým neu­mím dohod­nout, a kdy už to je domá­cí nási­lí. Domá­cí nási­lí není oje­di­ně­lý kon­flikt, není to chví­le, kdy se part­ne­ři neu­mě­jí dohod­nout a začnou na sebe kři­čet a pří­pad­ně do sebe i str­čí. To je kon­flikt­ní situ­a­ce. O domá­cím nási­lí mlu­ví­me v situ­a­ci, kdy se úto­ky opa­ku­jí, kdy něco trvá a pří­pad­ně se to stup­ňu­je. Obvykle ten pro­ces pro­bí­há v tako­vých cyk­lech, kdy po něja­kém napě­tí při­chá­zí vystup­ňo­vá­ní a pak zase útlum. Násil­ná oso­ba sli­bu­je, že teď už bude všech­no hez­ké, a že už to nikdy neu­dě­lá, chví­li to fun­gu­je, pak to začne zas troš­ku, a násled­ně to opět vyvr­cho­lí. Mys­lím, že by v rám­ci pre­ven­ce prá­vě toto měli mla­dí lidé vědět, aby kaž­dý doká­zal domá­cí nási­lí roze­znat.

Alko­hol jako pří­či­na

Co bývá spouš­tě­čem domá­cí­ho nási­lí?

Urči­tě závis­los­ti, ať už na alko­ho­lu, na dro­gách nebo hra­ní. Člo­věk se pod vli­vem závis­los­ti dostá­vá do urči­té­ho stre­su, a když pak nemá pří­stup k té své dro­ze, vyle­je si zlost na někom, kdo je doma. Čas­tým spouš­tě­čem je prá­vě alko­hol.

Když jsi mlu­vi­la o tom, že se může poda­řit pře­svěd­čit násil­nou oso­bu, aby absol­vo­va­la něja­kou tera­pii, napa­dá mě, že sám o sobě pro­gram „Jak na kon­flik­ty ve vzta­zích“ je tako­vou pre­ven­cí vůči domá­cí­mu nási­lí. Může absol­vo­vat psy­cho­te­ra­pii pár, kte­rý má kon­flik­ty, ale ješ­tě se u nich doma neroz­vi­nu­lo domá­cí nási­lí?

Na naše tera­pie cho­dí lidé, kte­ří mají pro­blémy s agre­sí a záro­veň si uvě­do­mu­jí, že nezvlá­da­jí kon­flikt­ní situ­a­ci, že v té kon­flikt­ní situ­a­ci selhá­va­jí — mini­mál­ně začí­na­jí kři­čet nebo vlast­ně vůbec nevě­dí, jak s tím dru­hým komu­ni­ko­vat. Tak­že v této polo­ze by se to dalo vní­mat jako pre­ven­ce. Pokud člo­věk při­jde a začne se svým pro­blé­mem pra­co­vat v rám­ci toho­to pro­gra­mu, tak je mož­né, že zabrá­ní­me jeho dal­ší­mu agre­siv­ní­mu cho­vá­ní.

Musí být tedy scho­pen urči­té sebe­re­flexe…

Musí si uvě­do­mit, že je něco špat­ně, a musí chtít s tím něco dělat. Což je samo o sobě těž­ký krok. Snaz­ší je najít chy­bu na dru­hé stra­ně, u part­ner­ky, což mnoh­dy vede k tomu, že člo­věk s agre­siv­ní­mi sklo­ny napad­ne part­ner­ku pod něja­kou zámin­kou, a sebe­re­flexe nasta­ne až v momen­tě, kdy part­ner­ka potře­bu­je lékař­ské ošet­ře­ní.

Pra­co­vat s obět­mi domá­cí­ho nási­lí musí být nároč­né. Asi to nezvlád­ne kaž­dý…

Nejsou to pří­běhy s rych­lým a šťast­ným kon­cem, soci­ál­ní pra­cov­ní­ci a psy­cho­te­ra­pe­u­ti poslou­cha­jí oprav­du ošk­li­vé pří­běhy plné boles­ti, zkla­má­ní a stra­chu, obě­ti jsou obvykle ve špat­ném psy­chic­kém a mnoh­dy i fyzic­kém sta­vu, tak­že je to oprav­du vel­ká zátěž. Sna­ží­me se, aby naši pra­cov­ní­ci měli maxi­mál­ní pod­po­ru, aby umě­li v těž­kých situ­a­cích rea­go­vat, ale aby umě­li nějak ošet­řit i sami sebe, pro­to­že tam čas­to pros­tě nikdo jiný není. Mys­lím si, že je část soci­ál­ních pra­cov­ní­ků, kte­ří by zkrát­ka s tou­to cílo­vou sku­pi­nou nedo­ká­za­li pra­co­vat bez násled­ků na sobě samých.