Chtějí si žít po svém, ale z pohledu úřadů je to nepřijatelné

Služ­by na pod­po­ru rodin s dět­mi v tís­ni­vé život­ní situ­a­ci Respon­deo nabí­zí už celých deset let. Během této doby se sta­ly nedíl­nou sou­čás­tí pomo­ci rodi­nám v těž­kých situ­a­cích na Nym­bur­sku a Mla­do­bo­leslav­sku a poz­dě­ji také v oko­lí Měl­ní­ka a Bran­dý­se nad Labem. Roz­ho­vor s vedou­cí Pod­po­ry rodin Ire­nou Keš­ne­ro­vou odha­lu­je, na čem pomoc rodi­nám sto­jí. Jejím hlav­ním cílem je, aby se rodi­na v nou­zi opět posta­vi­la na vlast­ní nohy a děti vyrůs­ta­ly v bez­peč­ném pro­stře­dí.

V čem spo­čí­vá vaše prá­ce?

Nera­da to pou­ží­vám, ale pro vysvět­le­ní je to doko­na­lé: my lidem neroz­dá­vá­me ryby, my je učí­me ty ryby si nachy­tat. Dnes ráno mi vola­la pra­cov­ni­ce OSPO­Du s dota­zem, jest­li doká­že­me hned poskyt­nout ple­ny a sunar. Rea­go­va­la jsem, že pře­ce ví, že tohle nedě­lá­me. Potra­vi­ny a dro­ge­rii dává­me pou­ze spo­lu­pra­cu­jí­cím rodi­nám a to v rám­ci urči­tých pra­vi­del. Ona odpo­vě­dě­la, že by potře­bo­va­la, abychom s ženou zača­li spo­lu­pra­co­vat, pro­to­že ji pouš­tě­jí z porod­ni­ce a ona pro své dítě vůbec nic nemá a není schop­ná si vše potřeb­né sama zajis­tit. Neví, jak se o své dítě posta­rat, je na všech­no sama, neu­mí si zaří­dit rodi­čov­ský pří­spě­vek a podob­ně. A to je přes­ně situ­a­ce, kdy při­chá­zí­me my.

Ale tu mate­ri­ál­ní pod­po­ru také posky­tu­je­te?

Ano, ale je to pou­ze tako­vý dopl­něk, oka­mži­tá pomoc v akut­ní situ­a­ci. Nejdřív se ptá­me, jest­li má něko­ho z rodi­ny nebo mezi přá­te­li, kdo by jí pomohl. Od začát­ku se jí sna­ží­me navést, aby se obra­ce­la na své oko­lí. Zjis­tí­me, zda má něja­ké pení­ze na nákup. Pro­be­re­me s ní, jaké má mož­nos­ti ohled­ně růz­ných dávek. Vysvět­lí­me jí, že by bylo potře­ba zajít na úřad prá­ce, pokud není v jeho evi­den­ci. Všech­no, co pro­be­re­me, sepí­še­me do základ­ních bodů a sta­no­ví­me si pořa­dí, co je tře­ba udě­lat a kdy. Na prv­ní návště­vu pra­cov­ní­ho úřa­du kli­ent­ku dopro­vo­dí­me a vysvět­lí­me jí, jak to tam cho­dí. Zkrát­ka bere­me to po jed­not­li­vých krůč­cích, aby všech­no pocho­pi­la, a stá­le ji smě­řu­je­me k tomu, že příš­tě už to bude řešit sama. Smys­lem naší prá­ce je, aby se osa­mo­stat­ni­la.

Začne s vámi hned spo­lu­pra­co­vat, nebo se zdrá­há?

Musí z naší stra­ny cítit respekt. Musí­me kli­en­ta respek­to­vat tako­vé­ho, jaký je – nechce být jako já, nechce mít auto, nechce jez­dit na dovo­le­nou, nechce pořád něja­ké nové oble­če­ní. Chce si žít, jak má rád – v něja­ké svo­jí soci­ál­ně-kul­tur­ní bub­li­ně, kde je mu dob­ře a cítí se bez­peč­ně. Při­tom na něj úřa­dy, ško­ly a dal­ší insti­tu­ce vytvá­ře­jí nesku­teč­ný nátlak, pořád sly­ší, že je špat­ný, co dělá špat­ně a jak se má změ­nit. A my, když se bude­me cho­vat podob­ně, bude­me jenom dal­ší z řady a nebu­de s námi chtít spo­lu­pra­co­vat. Tak­že se sna­ží­me to nedě­lat a zís­kat si jeho důvě­ru, aby nám nelhal a nesta­věl se stá­le do obran­né pozi­ce.

Jak moti­vu­je­te kli­en­ty ke spo­lu­prá­ci, když se zkrát­ka nechtě­jí změ­nit?

Kli­en­ti se do naší péče nedo­sta­nou úpl­ně dob­ro­vol­ně. Respek­ti­ve, nikdo jim nemů­že naří­dit a donu­tit je, aby s námi spo­lu­pra­co­va­li, ale naši kli­en­ti samo­zřej­mě chá­pou, že jim hro­zí ode­brá­ní dětí, pokud svou situ­a­ci nějak nezmě­ní. A bez pomo­ci soci­ál­ních pra­cov­ní­ků čas­to nejsou schop­ni té změ­ny dosáh­nout. Tak­že na jed­nu stra­nu jim nezbý­vá nic jiné­ho, než začít s námi spo­lu­pra­co­vat, ale na dru­hou stra­nu dostá­va­jí ješ­tě jed­nu šan­ci.

Jakmi­le s kli­en­tem navá­že­me spo­lu­prá­ci, sna­ží­me se, aby se necí­til k tomu dotla­če­ný. Sna­ží­me se s ním navá­zat vztah zalo­že­ný na důvě­ře a na tom to všech­no sto­jí. V momen­tě, kdy začne­me mlu­vit odbor­ně jako úřed­ní­ci z ostat­ních insti­tu­cí, kli­ent tomu nero­zu­mí a nezačne spo­lu­pra­co­vat. Pro­to se sna­ží­me zjis­tit, jakou „řečí“ mlu­ví, a sna­ží­me se při­způ­so­bit mu. Nesmí hned na začát­ku vznik­nout komu­ni­kač­ní bari­é­ra, nao­pak, chce­me zlo­mit jeho odpor. Někdy je to těž­ké, pro­to­že my jsme pro kli­en­ty zkrát­ka lidé z jiné­ho zlé­ho svě­ta.

Nesmí se cítit jako štvanci

Mys­le­la jsem si, že kli­en­ti, se kte­rý­mi pra­cu­je­te, jsou nešťast­ní a chtě­li by žít jinak, jen to neu­mě­jí.

To je mýtus. Žijí jinak, ale čas­to to neod­po­ví­dá té vět­ši­no­vé před­sta­vě, tak­že sys­tém na ně vyví­jí tla­ky, aby se změ­ni­li. A oni to vní­ma­jí nepřá­tel­sky. Pro­to jim navrh­nu: „Může­te si žít po svém, ale děti musí být v pořád­ku. Pak vám dají všich­ni ostat­ní pokoj.“ A na tohle naši kli­en­ti sly­ší. Jenom jim vždyc­ky musí­me přes­ně uká­zat, co se po nich chce, vysvět­lit jim, že v Čes­ké repub­li­ce jsou něja­ké záko­ny (napří­klad to, že děti musí cho­dit do ško­ly, musí mít zdra­vot­ní péči, musí dostat najíst, mít co na sebe), a když je budou respek­to­vat, sys­tém je nebu­de otra­vo­vat. Ale musí­me to dáv­ko­vat postup­ně, aby se necí­ti­li jako štvan­ci.

Jak se cítí děti vašich kli­en­tů tře­ba ve ško­le? Cítí se vylou­če­né?

Jakmi­le povy­ros­tou, začnou vylou­če­ní z kolek­ti­vu poci­ťo­vat, tak­že v urči­tém věku samy vyví­je­jí tlak na rodi­če. Ale sna­ží­me se rodi­čům vysvět­lo­vat už u těch malých dětí, že když bude malý Hon­zík cítit ciga­re­to­vým kou­řem, ostat­ní děti se mu budou smát. A to ti rodi­če nechtě­jí. Ale nemůžu jim říct, aby pře­sta­li doma kou­řit, to neu­dě­la­jí, pro­to se sna­ží­me v domác­nos­ti spo­leč­ně vymys­let, kam budou dávat vypra­né oble­če­ní, aby Hon­zí­ko­vi nesmr­dě­lo kou­řem.

Ale obec­ně si mys­lím, že dneš­ní děti jsou ochot­né při­jmout dale­ko víc odliš­nos­tí. Svět je růz­no­ro­děj­ší, než býval, žije u nás spous­tu cizin­ců, do nor­mál­ních škol cho­dí spous­ta dětí se spe­ci­ál­ní­mi potře­ba­mi. Tak­že děti z růz­ných „pro­blé­mo­vých“ rodin pod­le mě dnes zapad­nou do škol­ní­ho kolek­ti­vu mno­hem snáz.

Setká­vá­te se s tím, že rodi­če dětem nepla­tí obě­dy?

Ano, při­pa­dá jim to zby­teč­né. Mají pocit, že se dítě může najíst pak doma. Ale ono má ve ško­le hlad, tak­že se sna­ží­me, aby měly děti škol­ní obě­dy. Máme jis­to­tu, že aspoň jed­nou den­ně mají něja­kou vyvá­že­nou stra­vu. Na obě­dy dětem může při­spět kraj nebo exis­tu­je nada­ce WOMEN FOR WOMEN, kte­rá také pla­tí dětem škol­ní stra­vo­vá­ní.

Je alko­hol běž­nou sou­čás­tí živo­ta vašich kli­en­tů?

Čas­to ano, ale nemá cenu jim říkat, aby míň pili, nemá cenu kázat, že to ničí zdra­ví a sto­jí pení­ze, to sly­še­li sto­krát. Ale může­me jim říct, že když se to bude dít pra­vi­del­ně a někdo si toho všim­ne, ode­be­rou jim děti. Oni nechtě­jí měnit život­ní styl, sedět se sou­se­dy a kama­rá­dy na dvo­ře u piva a cigá­ra je pros­tě jejich zába­va, ale nesmí tím trpět děti.

Negativní zkušenost se školou se přenáší na další generace

Jak při­stu­pu­jí rodi­ny ke vzdě­lá­ní?

Naši kli­en­ti si vzdě­lá­ní moc nece­ní, pro­to­že mají vlast­ní nega­tiv­ní zku­še­nos­ti se ško­lou. Někdy je těž­ké je pře­svěd­čit, že je potře­ba i po základ­ní ško­le nastou­pit na uči­liš­tě, aby dítě mělo šan­ci žít jinak, než rodi­če, pokud se tak roz­hod­ne. V Mla­dé Bolesla­vi se nám poved­lo dostat jed­no­ho chlap­ce na uči­liš­tě do Ško­dov­ky, což není vůbec jed­no­du­ché, ale mat­ka odmít­la při­jít na schůzku rodi­čů. Nám na tom tak zále­že­lo a kluk se oprav­du těšil, že z něj bude auto­la­kýr­ník, že jsme na povo­le­ní ředi­tel­ky zastou­pi­li mat­ku my s tím, že je to výjim­ka – ve Ško­dov­ce stan­dard­ně nic tako­vé­ho nedo­vo­lu­jí, vyža­du­jí, aby se zapo­ji­li rodi­če (a zřej­mě vědí, proč). Poté jsme s nad­še­ním pře­da­li mat­ce veš­ke­ré vstup­ní infor­ma­ce – chla­pec dostal od uči­liš­tě oprav­du hod­ně věcí, včet­ně oble­če­ní. Nicmé­ně mat­ka se i přes opa­ko­va­né výzvy na dal­ší schůzku nedo­sta­vi­la, tak­že chlap­ce vylou­či­li. Bylo nám ho moc líto, pro­to­že o ško­lu oprav­du stál, měl moti­va­ci. Mohl dostat šan­ci žít jiný život, než jeho rodi­če, ale mat­ce to zkrát­ka při­šlo úpl­ně zby­teč­né.

Stá­vá se, že dítě už nechce být s rodi­či?

Zrov­na nedáv­no se na nás přes OSPOD obrá­til sedm­nác­ti­le­tý kluk s tím, že chce žít nor­mál­ně a v rodi­ně alko­ho­li­ků to nejde. Nechtěl už být doma, chtěl do dět­ské­ho domo­va a potře­bo­val něko­ho, kdo by mu pomohl. Pra­cu­je s ním jedi­ný náš muž­ský soci­ál­ní pra­cov­ník Jakub a chlap­ci se vel­mi daří. Dokon­ce si našel hol­ku, kte­rou pře­svěd­čil, aby nahlá­si­la zne­u­ží­vá­ní.

V jaký moment kon­čí­te spo­lu­prá­ci s rodi­nou? Mys­lím v pozi­tiv­ním smys­lu. Co je ten pomy­sl­ný oka­mžik, kdy už není potře­ba vaše pomoc?

Máme dáno meto­dic­ky, že bychom s rodi­nou měli být maxi­mál­ně rok. Pak už je to kon­tra­pro­duk­tiv­ní, pro­to­že rodi­na by se na nás nato­lik navá­za­la, že by naše prá­ce nesmě­řo­va­la k osa­mo­stat­ně­ní té rodi­ny. Kon­čí­me spo­lu­prá­ci ale i dří­ve, tře­ba když pra­cu­je­me s rodi­nou, kte­rá zane­dbá­vá povin­nou před­škol­ní docház­ku. Uká­že se, že vůbec nevě­dí, že by mělo dítě cho­dit do škol­ky, pro­to­že vůbec nepo­cho­pi­li něja­kou výzvu. My jim vše vysvět­lí­me, pomů­že­me najít škol­ku, pomů­že­me v jed­ná­ní se škol­kou a dal­ší­mi insti­tu­ce­mi, zajis­tí­me tře­ba i něja­ké dia­gnos­tic­ké vyšet­ře­ní a podob­ně. Když pak dítě nor­mál­ně dochá­zí do škol­ky a vše je v pořád­ku, spo­lu­prá­ci s rodi­nou ukon­čí­me.

Nedě­je se, že se vám rodi­na za čas vrá­tí zpát­ky?

Sta­ne se, že tře­ba po roce vola­jí sami té své soci­ál­ní pra­cov­ni­ci s žádos­tí o pomoc. Vět­ši­nou to bývá něja­ká krát­ko­do­bá pomoc. Tře­ba potře­bu­jí pomoc s vyří­ze­ním něja­kých pří­spěv­ků – nechá­pou, co po nich úřed­ni­ce chce, pro­to­že z něja­ké­ho důvo­du úřed­ni­ce čas­to s kli­en­ty mlu­ví zce­la nesro­zu­mi­tel­ně.

Nicmé­ně, vždyc­ky nás potě­ší, že nám ti lidé důvě­řu­jí a neostý­cha­jí se říci si i po něja­ké době zno­vu o pomoc.

Drží pospolu

Co na rodi­nách, se kte­rý­mi pra­cu­je­te, oce­ňu­ješ?

Drží hod­ně pospo­lu v dneš­ním indi­vi­du­a­li­zo­va­ném svě­tě, a to nejen rodi­ny, ale i celé komu­ni­ty. Doká­žou se roz­dě­lit o „posled­ní cigá­ro“ a vzá­jem­ně se pod­po­řit.

Co ti při tvé prá­ci vadí?

Obchod s byd­le­ním pro ty soci­ál­ně nej­slab­ší. Pořád ješ­tě exis­tu­jí „vyku­ko­vé“, kte­ří pro­najmou míst­nost bez tep­lé vody pěti­člen­né rodi­ně za 17 tisíc měsíč­ně a shráb­nou od stá­tu pří­spě­vek na byd­le­ní. Ale rom­ské rodi­ně se tře­mi dět­mi nikdo jiný byt nepro­najme. Při­tom měs­ta by moh­la mít sluš­né soci­ál­ní byty a pří­spě­vek na byd­le­ní by šel rad­ni­ci a ne něja­ké­mu „obchod­ní­ko­vi s chu­do­bou“.