Na 19. lis­to­pad při­pa­dá Svě­to­vý den pre­ven­ce týrá­ní a zne­u­ží­vá­ní dětí. V posled­ních letech se na zákla­dě výzku­mů a zku­še­nos­tí odbor­ní­ků pra­cu­jí­cích s obět­mi domá­cí­ho nási­lí uka­zu­je, že vel­kým pro­blé­mem je pře­nos násil­né­ho cho­vá­ní z gene­ra­ce na gene­ra­ci. Pokud si ale člo­věk uvě­do­mí včas, že má k agre­siv­ním reak­cím sklo­ny, může vyhle­dat pomoc a koloběh nási­lí v rodi­ně zasta­vit. Stej­ně jako kli­ent Respon­dea pan Jiří, v prá­ci vel­mi úspěš­ný muž, kte­ré­mu se však zce­la zhrou­til sou­kro­mý život.

„Když při­šel Jiří (45 let) popr­vé do Respon­dea, byl vel­mi smut­ný a neby­lo mu dob­ře., Popi­so­val, že pro­ží­vá těž­ké obdo­bí – opouš­tí ho žena, kte­rá mu vyčí­tá jeho prud­kou pova­hu a to, že s ním syno­vé ve věku šest a 11 let netrá­ví čas,“ líčí psy­cho­te­ra­pe­u­t­ka Respon­dea Dana Vrab­co­vá. Mlu­vil také o svém úspěš­né­mu pod­ni­ká­ní, o tom, jak si ho lidé váží. „Doma to ale bylo jiné. Man­žel­ka po něm chtě­la, aby se věno­val synům, Jiří ale nevě­děl, jak na to.“ Když se klu­ci pošťu­cho­va­li nebo se doha­do­va­li, ztrá­cel trpě­li­vost a po chví­li „vybouchl“, dokon­ce měl strach, že jim ublí­ží. Radě­ji se tedy vyhý­bal tomu, aby s nimi byl sám.

Jen­že jeho žena se roz­hod­la pro radi­kál­ní řeše­ní a poda­la návrh na roz­vod. „Jiří zažil dvě sobo­ty a nedě­le, kdy se měl o syny sta­rat sám. Popi­so­val, jak byl zou­fa­lý a nevě­děl, jak klu­ky vhod­ně usměr­nit a jak s nimi mlu­vit,“ říká Dana Vrab­co­vá.

Na dal­ších setká­ních s psy­cho­te­ra­pe­u­t­kou se Jiří vra­cel do své­ho dět­ství: Otec byl vel­mi přís­ný, Jiří byl čas­to kárán a dostá­val „naře­zá­no“ za to, že si neu­kli­dil svo­je věci, že neod­po­vě­děl, když se ho táta na něco ptal, když hned nepři­šel, když ho táta zavo­lal. Navíc byl svěd­kem toho, jak otec bil i mat­ku, pro­to­že někte­ré věci v domác­nos­ti neby­ly na svém mís­tě. Ve ško­le se Jiří stal „otlou­kán­kem“ sil­něj­ších klu­ků. „Na našich seze­ních popi­so­val, jak se neu­stá­le bál – při nástu­pu do auto­bu­su, při vstu­pu do tří­dy, při návra­tu domů.“ Po dal­ších tera­pi­ích si uvě­do­mil, že nezná jiné způ­so­by, jak rea­go­vat než, že zaú­to­čí. Začal pře­mýš­let nad tím, jak se změ­nit, jak rea­go­vat na růz­né situ­a­ce, se kte­rý­mi se opa­ko­va­ně setká­vá u klu­ků. „Tře­ba když si nechtě­jí vyčis­tit zuby, nechtě­jí jíst, začnou se pošťu­cho­vat nebo hádat,“ upřes­ňu­je Dana.  Sna­žil se při­jít na to, jak s klu­ky jed­nat, aby byli ochot­ní s ním mlu­vit o tom, co posí­lí vzta­hy mezi nimi a tátou.

„Nej­ví­ce mě inspi­ro­va­la kni­ha Výcho­va bez pora­že­ných od psy­cho­lo­ga Tho­ma­se Gor­do­na,“ říká sám Jiří a pokra­ču­je: „Dnes trá­vím se svý­mi syny celé víken­dy i týd­ny, jsem s nimi rád a umí­me si spo­leč­ný čas užít. Pořád se sna­žím hle­dat něja­ké způ­so­by, jak při­stu­po­vat k jejich výcho­vě, ale díky tera­pii jsem se už obrov­sky posu­nul.“ Jiří dodá­vá, že zákla­dem však je chtít se sebou něco dělat.

 

Díky pro­jek­tu „Jak na kon­flik­ty ve vzta­zích“ pod­po­ro­va­né­mu Minis­ter­stvem vni­t­ra nabí­zí Respon­deo v Nym­bur­ce, Mla­dé Bolesla­vi, Kolí­ně a Měl­ní­ku bez­plat­nou psy­cho­te­ra­pe­u­tic­kou pomoc lidem, kte­ří nezvlá­da­jí své agre­siv­ní cho­vá­ní a chtě­jí s tím něco dělat. Tera­pie je vhod­ná pro ty, kdo řeší pro­blémy v part­ner­ských vzta­zích, při výcho­vě dětí, ale i v sou­ži­tí s rodi­či. Na tera­pie cho­dí lidé, kte­ří mají pro­blémy s agre­sí a záro­veň si uvě­do­mu­jí, že selhá­va­jí v kon­flikt­ní situ­a­ci – tře­ba začí­na­jí hned kři­čet nebo vůbec nevě­dí, jak s dru­hým komu­ni­ko­vat.