Veronika Pačesová: Bylo to živelné, spojené s hromadou nadšených lidí

 

Orga­ni­za­ce Respon­deo vznik­la už před dva­ce­ti lety – teh­dy jako Občan­ská porad­na Nym­burk. Na občan­ské pora­den­ství se postup­ně naba­lo­va­ly dal­ší služ­by jako pomoc obě­tem domá­cí­ho nási­lí, pomoc obě­tem trest­ných činů, ale i psy­cho­te­ra­pe­u­tic­ká pomoc lidem, kte­ří nezvlá­da­jí své agre­siv­ní cho­vá­ní. Roz­ši­řo­va­lo se také pole působ­nos­ti – z původ­ní­ho Nym­bur­ka dnes Respon­deo půso­bí v celé východ­ní a čás­teč­ně i sever­ní čás­ti Střed­ních Čech. Soci­ál­ní pra­cov­ní­ci rov­něž dochá­ze­jí do rodin s dět­mi, kte­ré se ocit­ly v tíži­vé život­ní situ­a­ci, a pomá­ha­jí jim posta­vit se zno­vu na vlast­ní nohy. U samé­ho zro­du orga­ni­za­ce stá­la přes­ně před dva­ce­ti lety Vero­ni­ka Pače­so­vá, býva­lá ředi­tel­ka a dnes meto­dič­ka Respon­dea.

 

Vaše prv­ní kan­ce­lář v roce 2003 prý síd­li­la v herec­kých šat­nách v diva­dle. Jak to celé zača­lo?

Dostu­do­va­la jsem vyš­ší odbor­nou ško­lu v Jih­la­vě a rok jsem pra­co­va­la v občan­ské porad­ně. Vědě­la jsem, že se budu stě­ho­vat do Čelá­ko­vic, a chtě­la jsem si zalo­žit orga­ni­za­ci, ve kte­ré budu moct pra­co­vat. A pro­to­že jsem zna­la občan­skou porad­nu, napadlo mě, že bych moh­la něco tako­vé­ho zalo­žit v Nym­bur­ce, kde nic podob­né­ho dopo­sud neby­lo. Oslo­vi­la jsem pana Kelle­ra, kte­rý tam pro­vo­zo­val sdru­že­ní na ochra­nu spo­tře­bi­te­lů, pro­to­že se mi zdá­lo, že bychom to moh­li nějak pro­po­jit. Domlu­vi­la jsem se s ním a něko­li­ka dal­ší­mi lid­mi, aby mi pomoh­li zalo­žit občan­ské sdru­že­ní, a poptá­va­li jsme něja­ké pro­sto­ry v majet­ku měs­ta. To nám nabíd­lo ony slav­né herec­ké šat­ny, ve kte­rých se her­ci schá­ze­li jen občas, a zby­tek doby býva­ly nevy­u­ži­té. Vždyc­ky, když jsem odchá­ze­la, muse­la jsem ukli­dit do skří­ně naše nástěn­ky s nápi­sem Občan­ská porad­na Nym­burk. Občan­ské pora­den­ství jsem zpo­čát­ku posky­to­va­la sama, prv­ní­ho zaměst­nan­ce Ven­du­lu Zajíč­ko­vu jsem vza­la v roce 2005.

Jaké typy dota­zů jste teh­dy dostá­va­li?

Pama­tu­ju se, že se vět­ši­na dota­zů týka­la mezi­lid­ské­ho sou­ži­tí, sou­sed­ských vzta­hů, potí­ží mezi nájem­cem a maji­te­lem, pro­blé­mů mezi sou­se­dy typu: Jabl­ka ze sou­se­do­vy jab­lo­ně pada­jí na moji stra­nu, co s tím mám dělat? Můžu mu ty vět­ve uříz­nout?

Záro­veň, když vznik­ne v něja­kém měs­tě nová služ­ba (to potvr­zu­jí lidé ze všech orga­ni­za­cí), tak kli­en­ti, kte­ří již hle­da­li pomoc na mno­ha mís­tech, zku­sí zase něko­ho dal­ší­ho – nové­ho. Zpo­čát­ku tedy při­chá­ze­lo dost lidí, kte­ří měli neře­ši­tel­né potí­že, ale při­šli se vlast­ně ujis­tit, zda to, co už jin­de sly­še­li, je prav­da, nebo zda se neob­je­vi­la něja­ká nová ces­ta.

Tak­že na začát­ku bylo občan­ské pora­den­ství, kte­ré nyní v Respon­deu vede Hed­vi­ka Stuch­lí­ko­vá, nebo ješ­tě něco?

Na začát­ku byla jen občan­ská porad­na – to jsem zna­la, měla jsem s pra­cí v občan­ské porad­ně zku­še­nos­ti, dáva­lo mi to smy­sl a bylo to poměr­ně širo­ké spek­trum čin­nos­tí a dota­zů. Postup­ně se uka­zo­va­lo, že k nám čas­to při­chá­ze­jí řešit své pro­blémy obě­ti domá­cí­ho nási­lí – popi­su­jí nám, co doma pro­ží­va­jí a jak je to pro ně těž­ké. Bylo potře­ba s nimi pra­co­vat dlou­ho­do­bě a kom­plex­ně­ji, vstou­pit do jed­ná­ní s poli­cií, se sou­dem a dal­ší­mi orgá­ny, tak­že míra spo­lu­prá­ce s dal­ší­mi insti­tu­ce­mi zača­la být vět­ší. Pro­to jsme se v roce 2007 roz­hod­li, že zare­gis­tru­je­me inter­venč­ní cen­t­rum, teh­dy cen­t­rum pro pomoc obě­tem – oddě­li­li jsme tedy občan­skou porad­nu od pomo­ci obě­tem domá­cí­ho nási­lí a trest­né čin­nos­ti.

Pomoc obě­tem domá­cí­ho nási­lí

A cen­t­ra pro pomoc obě­tem tedy vznik­la v Kolí­ně, Bran­dý­se a Milo­vi­cích?

Obje­vi­la se výzva, že lze z evrop­ských dota­cí zaklá­dat nová pora­den­ská cen­t­ra pro obě­ti trest­ných činů a domá­cí­ho nási­lí. Napsa­li jsme tedy vel­ký pro­jekt ve spo­lu­prá­ci s občan­skou pro­rad­nou v Berou­ně, uspě­li jsme a násled­ně vznik­la tři cen­t­ra v západ­ní čás­ti Stře­do­čes­ké­ho kra­je a my jsme zalo­ži­li tři ve východ­ní čás­ti kra­je. Nabra­li jsme tedy dal­ší zaměst­nan­ce a časem se oddě­li­lo inter­venč­ní cen­t­rum jako nová soci­ál­ní služ­ba, kte­ré pra­cu­je čis­tě s obět­mi domá­cí­ho nási­lí, od cen­t­ra na pomoc obě­tem trest­né čin­nos­ti.

Zača­li jste spo­lu­pra­co­vat i s dal­ší­mi insti­tu­ce­mi. Šlo to hlad­ce?

Hod­ně to závi­se­lo na lidech a na naší kapa­ci­tě všech­no si to obě­hat. Kdy­bych dneska budo­va­la neziskov­ku, víc bych psa­la mai­ly a víc tele­fo­no­va­la. Já jsem teh­dy všech­ny úřa­dy obchá­ze­la a před­sta­vo­va­la se osob­ně – někte­ří pra­cov­ní­ci rea­go­va­li pozi­tiv­ně a těši­li se na spo­lu­prá­ci, pak tu ale byly rezer­vo­va­něj­ší reak­ce a se spo­lu­pra­cí váha­li. Postup­ně jsme zača­li cho­dit do růz­ných pra­cov­ních sku­pin, zača­li spo­lu­pra­co­vat s poli­cií, soci­ál­kou a při­dá­va­ly se dal­ší insti­tu­ce.

Postup­ně jste pro­ni­ka­li se svý­mi služ­ba­mi do dal­ších měst. Oslo­vo­va­ly vás samy rad­ni­ce nebo jste za nimi cho­di­li s nabíd­ka­mi?

Bylo to tako­vé živel­né, my jsme byli nad­še­ní naší služ­bou a všu­de jsme o ní mlu­vi­li, tak­že jsme vždy na něja­ké schůz­ce před­sta­vi­li služ­bu a tře­ba tam zrov­na seděl někdo z komi­se pro soci­ál­ní věci a řekl: „My tu chce­me také občan­skou porad­nu, když ji má Nym­burk!“ A tře­ba už za dva měsí­ce bylo vše zpro­ce­so­va­né a vznik­la pobočka. Podob­ně to bylo vlast­ně ve všech měs­tech, napros­to živel­né spo­je­né s hro­ma­dou nad­še­ných lidí.

Už jste tedy měli občan­skou porad­nu, pra­co­va­li jste s oběť­mi, kdy a proč jste se roz­hod­li pro název Respon­deo?

Název Respon­deo vzni­kl v roce 2013. Kro­mě toho, že jsme měli občan­skou porad­nu a inter­venč­ní cen­t­rum, chtě­li jsme pra­co­vat také s rodi­na­mi s dět­mi v tíži­vé život­ní situ­a­ci. Navíc jsme měli spous­tu pobo­ček, nejen nym­bur­skou, tak­že bylo oprav­du nut­né vše přesklá­dat a najít název, kte­rý jed­not­li­vé služ­by a poboč­ky v růz­ných měs­tech zastře­ší. Pro­ces trval asi 10 měsí­ců, vytvá­ře­li jsme růz­né pra­cov­ní sku­pin­ky, kte­ré při­chá­ze­ly s návrhy, o všem se dlou­ho dis­ku­to­va­lo, až z toho vze­šlo Respon­deo (z latin­ské­ho „odpo­ví­dám“)  – název, kte­rý zastře­šil všech­ny služ­by a neob­sa­ho­val jmé­no žád­né­ho měs­ta.

Vel­ká kri­ze

Ješ­tě před tím, v roce 2011 jste ale měli vel­kou kri­zi…

Nedo­sta­li jsme hlav­ní klí­čo­vou dota­ci, kte­rou jsme potře­bo­va­li, asi 3,5 mili­o­nu korun –  pát­ra­la jsem, proč se to sta­lo, ale nepo­da­ři­lo se mi zjis­tit důvo­dy. Tak­že jsme v úno­ru byli v mínu­su, shá­ně­li pod­po­ru, kde se dalo, a to trva­lo až do čer­ven­ce. Bylo to dost nároč­né obdo­bí, pro­to­že jsme nevě­dě­li, jest­li pení­ze ješ­tě dosta­ne­me a jak bude­me dál fun­go­vat.

Muse­la jsem lidem říct, že nemá­me na pla­ty. Někdo šel na úřad prá­ce, někdo si našel bri­gá­du, ale nikdo neo­de­šel, všich­ni to vydr­že­li. Ve stej­ném roce jsem se stě­ho­va­la, měla jsem doma tří­le­té a roč­ní dítě, při­šla nám inspek­ce, kte­rou neza­jí­ma­lo, že nemá­me dota­ci, zají­ma­ly ji jenom papí­ry… Bylo to nároč­né obdo­bí.

Jsi moder­ní žena, co mís­to rodi­čov­ské s malý­mi dět­mi pra­co­va­la…

Pra­co­vat s malý­mi dět­mi šlo jen díky tomu, že tým skvě­le fun­go­val, všich­ni mě umě­li výbor­ně zastou­pit a spous­ta věcí se dala dělat od počí­ta­če. S bato­le­tem a mimin­kem bych nezvlád­la kaž­dý den jez­dit do Nym­bur­ka. Byla jsem v kan­ce­lá­ři jed­nou za týden nebo za dva a zby­tek věcí jsem řeši­la z domo­va od počí­ta­če a po tele­fo­nu.

Jak se za těch 20 let změ­nil pří­stup stá­tu k soci­ál­ním služ­bám?

V něčem deva­de­sát­ky byly lep­ší – byly víc punk a kre­a­tiv­něj­ší, bylo víc pro­sto­ru pro ino­va­ci a tvo­ři­vost a tolik se neře­ši­ly papí­ry. Dnes se mno­hem víc řeší papí­ry a stan­dar­dy, což je na jed­nu stra­nu dob­ře, nicmé­ně naše občan­ská porad­na mno­hem dřív, než začal pla­tit zákon o soci­ál­ních služ­bách, měla nasta­ve­né urči­té stan­dar­dy. Inspi­ro­va­li jsme se občan­ský­mi porad­na­mi v Holand­sku a v Ang­lii a mít stan­dar­dy nám při­šlo auto­ma­tic­ké. V někte­rých orga­ni­za­cích (tře­ba domo­vy pro seni­o­ry) vypa­da­la péče, dřív než byly nasta­ve­né stan­dar­dy stá­tem, bohu­žel mno­hem hůř než dneska. Tak­že shr­nu­to: stan­dar­dy jsou důle­ži­té a potře­ba, ale není dob­ré, že kvů­li kaž­dé drob­nos­ti potře­bu­ješ tři a více papí­rů.

Urči­tě je fajn, že se sys­té­mo­vě změ­ni­lo finan­co­vá­ní. Mlu­ví se víc o tom, že je tře­ba, aby vždy byly pení­ze na soci­ál­ní služ­by, že je špat­ně, když pení­ze nejsou. Mlu­ví se o zvy­šo­vá­ní mezd pra­cov­ní­ků v soci­ál­ních služ­bách.

A co se týče transpa­rent­nos­ti v zís­ká­vá­ní peněz?

To se urči­tě zlep­ši­lo, nad finan­ce­mi a celým pro­ce­sem zís­ká­ní finan­cí je vět­ší dohled. Měs­ta (nejen kraj a minis­ter­stva) se učí, že je nor­mál­ní vyčle­nit něja­ké pení­ze na soci­ál­ní oblast, že je nor­mál­ní k tomu sta­no­vat něja­ká pra­vi­dla a potom žádosti nějak vyhod­no­co­vat.

Inspi­ro­va­la tě někdy něja­ká jiná orga­ni­za­ce? Cho­di­las někam pro radu?

Účast­ni­la jsem se mno­ha růz­ných vzdě­lá­va­cích kur­zů, což mě obrov­sky roz­ví­je­lo. Měla jsem tam pro­stor ptát se na věci, kte­ré nešly řešit jen s pod­ří­ze­ný­mi. Pří­nos­né pro mě byly vždy super­vi­ze a kou­čink.

Za těch dva­cet let se Respon­deo roz­rost­lo, má více než dva­cet zaměst­nan­ců. Napa­dá tě ješ­tě něja­ká služ­ba, kte­rou bys chtě­la vidět v Respon­deu? Honí se ti něco hla­vou?

Poměr­ně dlou­hou dobu před tím, než jsem Respon­deo pře­da­la, jsem si říka­la, že už nechci roz­ví­jet žád­né nové pro­gra­my a pro­jek­ty, spíš bych chtě­la vidět, že Respon­deo je spo­ko­je­né a sta­bi­li­zo­va­né. Už nemám žád­nou osob­ní ambi­ci na dal­ší roz­voj, nicmé­ně pokud vznik­ne ta ambi­ce v orga­ni­za­ci, ráda ji pod­po­řím.

Jak letos na pod­zim osla­ví­te výro­čí 20 let od zalo­že­ní?

Rádi bych všech­ny naše pří­z­niv­ce a milov­ní­ky hud­by pozva­li na kon­cert čes­ké šan­so­ni­ér­ky Rad­ky Fiša­ro­vé „Šan­so­ny pro Respon­deo“, kte­rý bude v kině Sokol ve čtvr­tek 12. říj­na od 19.30. V před­sá­lí bude pro­dej­ní výsta­va výtvar­ných pra­cí stu­den­tů střed­ních škol v našem regi­o­nu, tak­že je mož­né při­jít dřív a pro­hléd­nout si obra­zy. Stu­den­ti zpra­co­vá­va­li dvě téma­ta – „Hrdi­na všed­ní­ho dne“ a „Domov jako mís­to bez­pe­čí“ – sou­vi­se­jí s naši­mi služ­ba­mi, pro­to­že pra­cu­je­me s oběť­mi domá­cí­ho nási­lí či trest­né čin­nos­ti a rodi­na­mi s dět­mi, kte­ré se ocit­ly v něja­kém oprav­du těž­kém život­ním obdo­bí. V před­sá­lí se budou hodi­nu před kon­cer­tem pohy­bo­vat i všich­ni naši zaměst­nan­ci, se kte­rý­mi si zájem­ci mohou poho­vo­řit. Mys­lím, že to bude moc pří­jem­ná spo­le­čen­ská akce.