Prozkoumejte zákulisí sociální práce s ohroženými rodinami v rozhovoru s Katkou

Při pří­le­ži­tos­ti Světo­vé­ho dne soci­ál­ní prá­ce vám při­ná­ší­me roz­ho­vor s jed­nou z našich dlou­ho­le­tých kole­gyň Kat­kou Tomán­ko­vou, kte­rá se podě­li­la o své zku­še­nos­ti a výzvy v pod­po­ře ohro­že­ných rodin.

Ces­ta Kat­ky Tomán­ko­vé ved­la do Respon­dea malou okli­kou. Chtě­la vždyc­ky dělat něja­kou pomá­ha­jí­cí pro­fe­si, rodi­če ji ale pře­svěd­či­li, aby mís­to střed­ní zdra­vot­nic­ké ško­ly zvo­li­la gym­ná­zi­um. Po matu­ri­tě nastou­pi­la na vyš­ší odbor­nou ško­lu zdra­vot­nic­kou, jejíž stu­di­um však kvů­li naro­ze­ní dítě­te pře­ru­ši­la. Po rodi­čov­ské dovo­le­né se zare­gis­tro­va­la na úřa­du prá­ce a po něja­kém čase jí zavo­la­la Ale­na Líba­lo­vá, ředi­tel­ka Respon­dea, a nabíd­la jí mís­to admi­nis­tra­tiv­ní pra­cov­ni­ce, kte­ré teh­dy v rám­ci pro­jek­tu pro mat­ky po rodi­čov­ské dovo­le­né doto­val úřad prá­ce. Zůsta­la na 11 let a pokra­ču­je dál.

Proč sis vybra­la Respon­deo?

Líbi­lo se mi, že zaměst­nan­ci se účast­ní mno­ha kur­zů a ško­le­ní, kte­ré ale bohu­žel neby­ly urče­né pro mou pozi­ci. Mě ale ta prá­ce a všech­ny ty kur­zy zají­ma­ly, chtě­la jsem se něco dozvě­dět, nau­čit, tak­že mi v Respon­deu čas­to­krát umož­ni­li se zúčast­nit. Po čase naby­li dojmu, že bych moh­la být dobrou posi­lou do týmu i do budouc­na, navíc v roce 2014 star­to­va­la v Respon­deu nová služ­ba na pod­po­ru ohro­že­ných rodin s dět­mi, tak­že naše spo­lu­prá­ce neskon­či­la s kon­cem roč­ní dota­ce. Roz­hod­la jsem se absol­vo­vat kurz pra­cov­ni­ce v soci­ál­ních služ­bách, poté jsem pra­co­va­la dva roky pod dozo­rem a dnes mám na sta­rost své vlast­ní rodi­ny s dět­mi v tíži­vé život­ní situ­a­ci v rám­ci Pod­po­ry rodin.

S koli­ka rodi­na­mi pra­cu­ješ?

Při svém zkrá­ce­ném úvaz­ku momen­tál­ně pra­cu­ji s 12 rodi­na­mi v těž­ké život­ní situ­a­ci. Do naší péče se dosta­ly skr­ze OSPOD, ale mohou požá­dat o pomoc také sami.

Jak vypa­dá tvůj pra­cov­ní týden?

V pon­dě­lí si vždyc­ky roz­vrh­nu plán na celý týden pod­le toho, jak je co akut­ní, zavo­lám kli­en­tům a pří­pad­ně si domlu­ví­me návště­vu. Do rodin dochá­zím mini­mál­ně jed­nou za dva týd­ny, ale někdy i dva­krát nebo tři­krát týd­ně, pod­le toho, jak je potře­ba. Pra­cu­ju pře­de­vším s rodi­či a řeší­me spo­leč­ně celou řadu pro­blé­mů – žádosti o růz­né pří­spěv­ky, dlu­hy, pro­blémy s byd­le­ním a ve vel­ké míře péči o děti.

Teď mám tře­ba kli­ent­ku, kte­rá čeká tře­tí dítě, a dvě už jsou v pěs­toun­ské péči. Nedáv­no ji zba­vi­li své­práv­nos­ti, tak­že dítě sice bude moci vycho­vá­vat, ale pod dohle­dem. V dal­ší rodi­ně zase dítě vycho­vá­vá mat­ka – vylé­če­ná alko­ho­lič­ka – syn byl jí a její­mu part­ne­ro­vi nej­pr­ve ode­brán a pře­dán do pěs­toun­ské péče, bohu­žel ale hocha pěs­toun­ka týra­la. Chla­pec se nyní vra­cí k mat­ce a uvi­dí­me, jak to zvlád­ne.

Zlep­ší se pak situ­a­ce v rodi­nách?

Někdy se poda­ří rodi­ny sta­bi­li­zo­vat a rodi­če se posta­ví na vlast­ní nohy, jin­dy se však po ukon­če­ní spo­lu­prá­ce s Respon­de­em vše vrá­tí do sta­rých kole­jí. Rodi­ny zkrát­ka čas­to nema­jí základ­ní návy­ky, jak fun­go­vat. To je také něco, co se je sna­ží­me nau­čit. Rodi­ny se ke mně z počát­ku sta­ví nedů­vě­ři­vě, ale vždy se mi nako­nec poda­ří zís­kat si je. Pocho­pí, že jim chci pomo­ci. Sna­žím se, aby cíti­li, že je respek­tu­ji tako­vé, jací jsou, a chci jim jen uká­zat ces­tu, jak dál.