„Počátky diskusí a následných studií na téma přenosu traumatu vyvolaly především přímé oběti holocaustu a přenos traumat spojený s holocaustem na jejich potomky. Dnes je téma transgeneračního traumatu přenášeno do širších kontextů, tedy na psychotraumatizaci způsobenou různými nepříznivými vlivy, včetně traumatizace domácím násilím. Velký průlom ve studiu transgeneračního přenosu psychotraumat pak přinesly studie a teorie z oblasti epigenetiky. Tato věda studuje změny aktivace některých genů předávaných do dalších buněk, přičemž neovlivňují DNA v genotypu. Zaměřuje se na vlastnosti buněk, které se týkají fenotypu,“ píše v úvodu knihy Rodina na kolotoči forenzní psycholožka Ludmila Čírtková.
Upozorňuje na výsledky slavného experimentu na myších B. G. Diase a K. Resslera. První generace myší byla vystavena dříve neutrální vůni, po které následoval elektrošok. Po nějakém čase začaly mít myši strach z typické vůně, což samo o sobě není překvapením. Překvapivé však je, že potomci těchto myší projevovali obavu, jakmile byli vystaveni této vůni, aniž by kdy sami prožili negativní zkušenost s tímto pachem. Předávání traumat souvisejících s domácím násilím tedy nemusí být zapříčiněno pouze sociálními podmínkami a sociálním učením (nápodoba a identifikace), ale může být spojeno také s genetikou a epigenetikou, tedy s genetickými dispozicemi a epigeneticky podmíněnými změnami.
Traumatizace těhotných žen
Ludmila Čírtková si všímá také výzkumů vývojové neuropsychologie, které dokládají závažné dopady traumatizace těhotných žen na jejich nenarozené potomky. Produkce stresových hormonů v těle matky, která může být způsobená tím, že byla vystavena domácímu násilí, vyvolává labilitu u nenarozeného dítěte v děloze. „U opakovaně a silně vystresované matky se tělíčkem plodu prohání nejen matčiny stresové hormony, které procházejí přes placentu do plodu,“ uvádí Čírtková a podotýká, že podobný efekt má i sekvenční násilí na malém dítěti, které navozuje změny v aktivitě některých genů a jejich přepisu. To se projevuje narušením schopnosti regulovat emoce, a tedy se promítá i do chování jedince. Nepřiměřenou reakci pak vyvolá i malý stres.
Zajímavé je také vysvětlení transgeneračního přenosu domácího násilí skrze teorii vazby. Dítě se rodí s přirozenou potřebou navázat s matkou těsnou vazbu, která vzniká na základě interakcí s pečující osobou. Experimenty ukázaly, že jakmile intenzivní příjemný kontakt maminky s miminkem vystřídá dvouminutové ustrnutí těla i obličeje matky, kojenec začne projevovat neklid a rozpláče se. Prostředí, kde se odehrává domácí násilí, tedy musí nutně ovlivnit i šanci dítěte vytvořit si vazbu vůči druhé osobě. Člověk bez „bezpečné citové vazby“ může pak v dospělosti vnímat partnerský vztah jako zdroj stresu nebo není schopen vůbec vztah navázat. Nabízí se rovněž otázka, nakolik si dospělá žena bez schopnosti navázat přirozenou vazbu vlivem situace v raném dětství, dokáže vytvořit vřelý vztah se svým vlastním dítětem.
Potkaní samice olizovačky
Psychiatr Cyril Höschl v různých rozhovorech mnohokrát zmínil pokus, který prováděl na potkanech kanadský psychiatr Michael Meaney. Sledoval mateřské chování potkaních samic, které ihned po vrhnutí začnou svá mláďata opečovávat a olizovat. Vyčlenil ty, které olizují málo, a také ty, které olizují hodně. „Ukázalo se, že málo opečovávaní potomci potkanů mají vysokou expresi genu, který spouští celou kaskádu činností stresových hormonů. Když jste dlouho ve stresu a nejste vůči němu dostatečně odolní, vyplavuje se ve větší míře kortizol a začne v organismu působit škody,“ píše Höschl ve své knize Tak o co jde, dodává, že „málo olizovaní“ potkani jsou méně odolní vůči stresu, méně jim to myslí a nejsou tak zvídaví. Důležitým poznatkem je také to, že se tento vzorec chování přenáší na další generaci – málo opečovávaní potkani olizují málo své potomstvo a to je pak ustrašenější a méně odolné vůči stresu.
Když se pak spojí omezená odolnost člověka vůči stresu, který výchova dětí nepochybně vyvolává, s tím, že jedinec po rodičích přejímá určitý způsob chování a rozdělení rolí v rodině a partnerství, může vzniknout podhoubí pro propuknutí domácího násilí. I když jedinec byl jako dítě „pouze“ svědkem domácího násilí, může se sám ve svém partnerském vztahu stát násilníkem nebo naopak obětí. Dle kvalifikovaného odhadu zhruba čtvrtina až třetina rodičů, kteří byli svědky či oběťmi násilí v rodině, předá stejnou zkušenost svým dětem. Jak podotýká psychoterapeutka a vedoucí intervenčního centra organizace Respondeo Denisa Zelinka Sachomská, role obětí a násilníků se v průběhu života navíc mohou měnit. „Žena, která byla dlouhodobě obětí partnerského násilí, začne po rozvodu bít svého syna, protože má problém zvládnout své emoce a stres a zároveň má naučené určité způsoby chování – neumí konfliktní situaci vyřešit nějak jinak,“ říká.
Kniha tvořená praxí
Publikace Rodina na kolotoči věnující se transgeneračnímu přenosu domácího násilí se opírá o velké množství kazuistik pořízených intervenčními centry napříč celou ČR, která pracují s oběťmi a svědky domácího násilí. Kazuistiky jsou dopodrobna rozebírány z pohledu jednotlivých aktérů situace, z pohledu pracovníků intervenčních center, ale i policie či soudu. Autorky knihy se snaží rozklíčovat, v kolika generacích se v dané rodině objevuje domácí násilí, jak souvisí s genderovými stereotypy a rodinnými příběhy. Věnují se podrobně dynamice a rozvoji vztahů mezi jednotlivými aktéry situace.
Kniha rovněž využívá dat rozsáhlého průzkumu společnosti SocioFactor prováděného v rámci projektu Děti bez násilí pro Asociaci pracovníků intervenčních center ČR, který měl za cíl získat co největší množství dat týkajících se mezigeneračního přenosu domácího násilí a jeho příčin. Výsledky mimo jiné naznačují, že si transgenerační přenos lidé velmi často uvědomí až při podrobnějších a dlouhodobějších rozhovorech, například při terapii. „Je velmi důležité s tímto aspektem pracovat, aby se každý, kdo v násilném vztahu žije, z kolotoče násilí dokázal vymanit, ať je rodičem nebo dítětem,“ uzavírá Martina Vojtíšková, předsedkyně Asociace pracovníků intervenčních center ČR, editorka a spoluautorka knihy Rodina na kolotoči, na jejímž obsahu se podílely také pracovnice Intervenčního centra Respondeo.