Říkejme jí třeba paní Klára. Klára po prvním nevydařeném manželství, žila spokojeně sama s dcerkou. Na jedné narozeninové oslavě jí kamarádka představila Petra. Petr byl chlap jak hora, sršel vtipem a Klára se mu na první pohled líbila. Ta však jeho dvoření zprvu nijak neprožívala a spíše ho odmítala, ale Petr se nevzdával. Vozil jí do zaměstnání kytky a při každé příležitosti jí skládal poklony. Klára postupně roztála. Potřebovala slyšet, že je stále pěkná ženská, a že život neskončil jedním rozvodem. Nakonec Petrovým plánům o společné krásné budoucnosti uvěřila.

Petr se do Klá­ři­na dom­ku nastě­ho­val asi půl roku od jejich sezná­me­ní. Začal pra­co­vat na jeho opra­vách, po kte­rých sta­rý dům volal. Občas pil, občas na Klá­ru zvý­šil hlas, občas hodil talí­řem o zem, když mu nechut­na­lo Klá­rou při­pra­ve­né jíd­lo a „občas“ bylo poma­lu den­ně. Ale Klá­ra mís­to toho, aby zpo­zor­ně­la, Pet­ra chá­pa­la, vždyť to byla ona, kdo nezvlá­dá domác­nost, špat­ně vaří, uklí­zí a také má už dítě na krku a moh­la by být ráda, že o ní někdo zava­dil. To byla Pet­ro­va slo­va, kte­rá Klá­ra sly­še­la mís­to omlu­vy po kaž­dém fyzic­kém napa­de­ní.

Z vře­lé­ho nápad­ní­ka vztek­lý zlo­dě­jí­ček

Po roce sou­ži­tí Klá­ra s Petrem otě­hot­ně­la a naro­dil se jim malý Pet­řík. Jak jinak by se měl jme­no­vat pokra­čo­va­tel rodu, Pet­ro­va vel­ká chlou­ba. Klá­ra zůsta­la s dítě­tem doma, a rodi­ně tak zača­ly vidi­tel­ně schá­zet pení­ze. Až v ten moment Klá­ra pocho­pi­la, že „zaměst­ná­ní“, do kte­ré­ho Petr odchá­zí, je ve sku­teč­nos­ti nele­gál­ním způ­so­bem obži­vy zalo­že­ným na krá­de­žích men­ší­ho i vět­ší­ho roz­sa­hu. Když na Pet­ra ude­ři­la a chtě­la, aby nastou­pil do míst­ní fab­ri­ky, tak se jí při­znal, že byl opa­ko­va­ně ve výko­nu tres­tu, má tedy záznam v trest­ním rejstří­ku a je neza­měst­na­tel­ný. Klá­ra zača­la cho­dit uklí­zet míst­ní ško­lu, aby bylo ale­spoň na tep­lo a svět­lo doma. Pet­rův vztek a agre­si­vi­ta při­tom narůs­ta­ly.

Klá­ra se cíti­la mnoh­dy nato­lik vyčer­pa­ná, že usí­na­la s obě­ma dět­mi. Pet­ro­vi to vadi­lo, jeli­kož s ní chtěl mít intim­ní styk. Vadi­lo mu také, že po Pet­ří­ko­vi hod­ně při­bra­la. Nao­pak, když Klá­ra odchá­ze­la Adél­ce na tříd­ní schůz­ky a lehce se nalí­či­la, zamkl jí doma s tím, že se jis­tě fin­tí pro jiné­ho. Klá­ra se dosta­la do sta­vu, kdy už nevě­dě­la, zda má či nemá o sebe dbát, zda je odpor­ná nebo fri­vol­ní. Sou­stře­di­la se jen na to, aby zvlád­la cho­dit do dvou zaměst­ná­ní, k tomu pečo­vat o obě děti s pomo­cí kama­rá­dek, kte­ré nad tím vším krou­ti­ly nevě­říc­ně hla­va­mi. A Klá­ra? Ta jim vyprá­vě­la o tom, jak s Petrem chtě­jí opra­vit celý dům a šet­ří na auto, aby se nemu­se­la tak honit. Také o tom, jak je Petr fajn a cho­vá se k ní jako k prin­cezně. O „občas“ Klá­ra nemlu­vi­la nikdy, ono se to zlep­ší, až děti vyros­tou, utě­šo­va­la sama sebe při sbí­rá­ní stře­pů z dal­ší­ho talí­ře mrš­tě­né­ho Petrem o stě­nu.

Jed­na žena mu nesta­či­la

Někdy kolem Vánoc Petr při­ve­dl domů Žane­tu. Byla hezká, byla mla­dá, byla bezdět­ná a byla drzá. Petr řekl, že Žane­ta bude žít v domě s nimi, pro­to­že s Klár­kou už není žád­ná lás­ka ani zába­va. Klá­ra se ani nebrá­ni­la, pro­to­že dou­fa­la, že Petr vyne­chá „občas“ a bude se před Žane­tou ovlá­dat. Nesta­lo se tak, nao­pak Petr uka­zo­val veš­ke­rou svo­ji sílu, a to tak hla­si­tě, že naštva­ní sou­se­di zavo­la­li poli­cii. Petr byl na deset dní vyká­zán z domu. Klá­ra strá­vi­la s dět­mi pře­kva­pi­vě hez­ké a poklid­né Váno­ce.  Byla kon­tak­to­vá­na orga­ni­za­cí Respon­deo a s pra­cov­ni­cí inter­venč­ní­ho cen­t­ra (IC) se domlu­vi­la na osob­ní kon­zul­ta­ci mezi svát­ky. V IC jí byla nabíd­nu­ta pod­po­ra a pomoc, spo­leč­ně se soci­ál­ní pra­cov­ni­cí sepsa­la návrh na vydá­ní před­běž­né­ho opat­ře­ní, na jehož zákla­dě se Petr nesměl do domu vrá­tit. Bylo jí poskyt­nu­to práv­ní pora­den­ství k podá­ní návr­hu na svě­ře­ní Pet­ří­ka do její péče a vymě­ře­ní vyži­vo­va­cí povin­nos­ti Pet­ro­vi. S Petrem se na soud­ním jed­ná­ní setka­la, a byla moc ráda, že s ní byl práv­ní porad­ce, a Petr tak na něja­ké „občas“ neměl pro­stor. V IC zača­la dochá­zet na psy­cho­te­ra­pii a postup­ně se sbí­ra­la ze zkla­má­ní, kte­ré jí při­ne­sl život s Petrem. Po půl roce spo­lu­prá­ce s IC Respon­deo se Klá­ra cíti­la nato­lik v poho­dě, aby se roz­hod­la jít dál již sama. Spo­lu­prá­ci s IC uza­vře­la a jako důkaz při­lo­ži­la fot­ky z prv­ní spo­leč­né dovo­le­né se svý­mi dět­mi na Mácho­vě jeze­ře.