Že aran­žo­vá­ní kvě­tin a péče o ně může být i zába­va, doka­zu­je kolín­ská kvě­ti­nář­ka Blan­ka Vallo­vá. Kro­mě toho, že pro­vo­zu­je už 15 let svo­je „Kvě­ti­ny U Blá­ni“, poně­ko­li­ká­té pořá­dá také kvě­ti­no­vou show, jejíž výtě­žek popu­tu­je orga­ni­za­ci Respon­deo, kon­krét­ně Inter­venč­ní­mu cen­t­ru pomá­ha­jí­cí­mu lidem ohro­že­ným domá­cím nási­lím. Akce s podti­tu­lem „Vra­hem je zahrad­ník“ se koná v nedě­li 2. říj­na od 13 hodin v Kině 99 v Kolí­ně a nabíd­ne divá­kům mimo jiné návod, jak se správ­ně sta­rat o poko­jo­vé kvě­ti­ny, a kte­ré do jaké­ho pro­stře­dí zvo­lit.

Jak vůbec celý nápad na kvě­ti­no­vou show v Kolí­ně vzni­kl?

Lidé cho­dí do kvě­ti­nář­ství a vůbec nevě­dí, co mají s těmi kvě­ti­na­mi pak doma dělat. Neu­stá­le jim opa­ku­je­me stan­dard­ní postup, jak o řeza­nou kvě­ti­nu pečo­vat. Pokud kvě­ti­nu doma neo­še­t­ří­te, tak rych­le­ji zvad­ne. Ošet­ře­ním kytič­ky se pro­dlu­žu­je její trvan­li­vost. Pro­to jsem se roz­hod­la uspo­řá­dat show, ve kte­ré se všech­ny tyto infor­ma­ce divá­ci dozvě­dí.

Plán jsem měla v hla­vě už něko­lik let, ale stá­le jsem nevě­dě­la, jak vše pojmout. Chtě­la jsem, aby to byla bene­fič­ní akce. Říka­la jsem si, že nevi­do­mí mají Svět­lu­š­ku, vozíč­ká­ři mají Para­ple a Kon­to Bari­é­ry a podob­ně. I s důchod­ci mě před­bě­hl Eben s Plí­ha­lem. Sho­dou okol­nos­tí v tu dobu začal můj syn cho­dit do Poděbrad na box a jed­nou za rok vždyc­ky uspo­řá­da­li výroč­ní box ve vel­kém. Prá­vě tam jsem nara­zi­la na paní ředi­tel­ku Respon­dea. To se opa­ko­va­lo asi dva­krát, a tře­tí rok už tam paní ředi­tel­ka neby­la, vybí­ra­lo se na hen­di­ke­po­va­né­ho chla­peč­ka. Teh­dy jsem si řek­la, že paní ředi­tel­ce zavo­lám a řek­nu jí o svém nápa­du na bene­fi­ci. Odhod­lá­va­la jsem se ale od úno­ra do srp­na.

O domá­cím nási­lí se moc nemlu­ví, ženy se bojí od part­ne­rů ode­jít, sta­ří lidé nema­jí kam ode­jít a děti s tím nic nena­dě­la­jí. Mys­lím si, že se moc peněz na tuto oblast nedá­vá, a pokud už někdo při­spí­vá, čas­to nechce zve­řej­nit ani své jmé­no. A pro­to­že Respon­deo je lokál­ní orga­ni­za­ce, má vol­ba byla jas­ná.

Musí být nároč­né ufi­nan­co­vat tako­vou akci.

Měla jsem v hla­vě show spo­je­nou s bene­fi­cí. Chtě­la jsem, aby se věci, kte­ré na show vytvo­ří­me, pro­da­ly na kon­ci v auk­ci a výtě­žek by šel na cha­ri­tu. Aby to bylo na pódiu vidět, muse­ly být ty kyti­ce vel­ké, tak­že nestá­ly stov­ky, ale tisí­ce.

Letos se akce bude pořá­dat už po čtvr­té a téma je „Vra­hem je zahrad­ník“. Bude to o hrn­ko­vých poko­jo­vých kytič­kách. Nechci pro­zra­zo­vat detai­ly, snad jen, že máme při­slí­be­né citru­sy a dal­ší mix kyti­ček. Bude to zábav­nou a záro­veň nauč­nou for­mou.

Při­po­me­ne­te nám i minu­lé roč­ní­ky?

Prv­ní akce byla o řeza­ných kvě­ti­nách s názvem „Na kyt­ky se neša­há“, dru­há byla o svat­bách „Ježiš hol­ka, ty se vdá­váš!“ – ta měla nej­víc divá­ků. Ale kaž­dý rok svat­by dělat nemů­že­te. Vzpo­mí­nám si, že pro­ti jiným lidem, kte­ří pořá­da­jí růz­né sva­teb­ní show, my měli pře­tlak ženi­chů a měli jsme nao­pak pro­blém s nevěsta­mi.

V loň­ském roce byla show „S kytič­kou na sto­le hned lépe chut­ná“ – to jsem si vypůj­či­la z Vlas­ty z roku 1976. Uka­zo­va­li jsme, jak si k růz­ným pří­le­ži­tos­tem v roce nazdo­bit stůl. Před­ved­li jsme, že člo­věk může vyu­žít mno­ho z toho, co má doma. Měli jsme dokon­ce i stůl s kak­tu­sy. Pro­stře­li jsme i vel­ký vánoč­ní stůl. My se doma dru­hý den po Štěd­rém dnu schá­zí­me celá rodi­na, je nás tam 15 až 20, stůl máme vždyc­ky hod­ně nazdo­be­ný, abychom si to uži­li, aby to bylo slav­nost­ní. Mno­ho lidí si dnes sto­ly vůbec ani nepro­stí­rá, to byl také důvod, proč jsem toto téma zvo­li­la. Pře­sta­lo se jíst spo­leč­ně, kaž­dý při­jde domů jin­dy a sko­ro se nesejdou u obě­da ani v nedě­li.

Zahrad­ni­cí od malé hol­čič­ky

Jak dlou­ho se už zabý­vá­te kvě­ti­na­mi?

Můj děde­ček byl ama­tér­ský zahrad­ník, hod­ně toho pěs­to­val, věno­val se zahrád­ce. Měl těž­kou prá­ci na tři smě­ny a potře­bo­val rela­xo­vat a záro­veň se tro­chu scho­vat před babič­kou. A pro­to­že můj bra­tr je těž­ký aler­gik, byla jsem mu k ruce vždyc­ky já, už od malič­ka.

On byl tro­chu prů­kop­ník, čas­to dal něco tam, kam to vůbec nepa­t­ři­lo. Skal­ku jsme měli na nej­tem­něj­ším mís­tě v zahra­dě, kde bylo bahno. Když jsme jed­nou jeli na cha­lu­pu pod Orlic­ký­mi hora­mi, na jed­né sta­ni­ci tam kaž­dé jaro kve­tl jater­ník pod­léš­ka, tako­vá zvlášt­ní kytič­ka, kte­rá ros­te jen na urči­tých mís­tech. Tam byla celá stráň úpl­ně mod­rá. Jeho zele­né lís­teč­ky mají tvar jater a jeho kořen se dává do smě­sí na jejich očis­tu. No a můj děde­ček jed­nou na té zastáv­ce vystou­pil a tu chrá­ně­nou kvě­ti­nu tam uzmul do pyt­lí­ku a při­ve­zl ji domů. Nako­nec to bylo jedi­né, co mu na té skal­ce kvet­lo. Já jsem v tu dobu sotva cho­di­la, ale ty kytič­ky se mi straš­ně líbi­ly, tak jsem je otr­ha­la a naa­ran­žo­va­la je dědeč­ko­vi na zápra­ží.

Tak­že vaše prv­ní kvě­ti­no­vé aranž­má?

Ano. Při­šla jsem za ním a říkám: „Kytí hají!“ A on nechá­pal, co to stá­le doko­la opa­ku­ji. Když to pak viděl, hod­ně se zlo­bil.

Vždyc­ky jste chtě­la pra­co­vat s kvě­ti­na­mi?

Roz­ho­do­va­la jsem se, jest­li půjdu na UMPRUM na restau­ro­vá­ní tex­ti­lu, tam se ale muse­ly dělat talen­to­vé zkouš­ky a já neu­mím dost dob­ře malo­vat. Pak jsem uva­žo­va­la o kni­hař­ské ško­le ve Zlí­ně. Ale nako­nec jsem zvo­li­la zahrad­nic­kou ško­lu v Měl­ní­ce. Za mých časů to byla jed­na z nej­lep­ších škol v obo­ru.

Dnes ale zájem o tuto ško­lu kle­sl, děti zají­ma­jí jiné věci, mož­ná kro­mě dětí rodi­čů, kte­ří mají zahrad­nic­tví nebo archi­tek­to­nic­kou kan­ce­lář a chtě­jí ji pře­dat dál.

A od té doby jste stá­le v obo­ru?

Zača­la jsem v zahrad­nic­kém druž­stvu, kte­ré se spe­ci­a­li­zo­va­lo na citru­sy a chry­zan­témy, nejdřív mě to neba­vi­lo, ale pak jsem si to oblí­bi­la. Pěs­to­vá­ní citru­sů je dost spe­ci­fic­ká zále­ži­tost. A chry­zan­té­ma je jed­na z mých oblí­be­ných kvě­tin, teď na pod­zim jsou nej­hez­čí, tako­vé křu­pa­vé, kdy­bych byla hle­mýžď, jed­la bych chry­zan­témy. Navíc mi voní, i když mají tako­vou spe­ci­fic­kou vůni, něco mezi pod­zi­mem a zimou. Pak jsem šla na mateř­skou a od té doby jsem v kvě­ti­nář­ství. Chví­li jsem ješ­tě cho­di­la na bri­gá­du, kde jsem se hod­ně pro­cvi­či­la v okras­ném sadov­nic­tví a ovoc­nář­ství.

Co vás na prá­ci s kvě­ti­na­mi baví?

Musí­te pořád něco sle­do­vat, zají­mat se o to, jak se obor vyví­jí, musí­te být pořád napřed před kon­ku­ren­cí. Musí­te sle­do­vat módu, byto­vý design, sle­du­ji Dio­ra, Blan­ku Mat­ragi, kte­rá je nepře­ko­na­tel­ná v barev­ných kom­bi­na­cích, sle­du­ju sklo, byto­vou archi­tek­tu­ru, co se děje v Ame­ri­ce, Pol­sku nebo Němec­ku, kte­ré nám je nej­blíž i men­ta­li­tou, i vázá­ním kvě­tin. Dlou­hou dobu udá­va­li směr Ruso­vé, teď se to pře­sou­vá do Mexi­ka, Špa­něl­ska a již­ní Ame­ri­ky. Tam je zvy­kem kou­pit si naa­ran­žo­va­ný koš nebo nádo­bu nebo si kou­pí­te náruč kvě­tin, kte­ré si dáte doma do vázy.

Odkud bere­te kvě­ti­ny?

Růz­ně. Od lokál­ní­ho pěs­ti­te­le kupu­je­me kvě­ti­ny už 15 let. Já si pěs­tu­ju sama doma ang­lic­ké růže, pro­to­že dřív je nikdo neměl. Vozí nám ale také růže z Kolum­bie a Ekvá­do­ru, kde je pro ně nej­vhod­něj­ší pod­ne­bí.

Vaši zákaz­ní­ci si obvykle řek­nou, co chtě­jí svá­zat, nebo si vybe­rou, co už máte při­pra­ve­né?

Jak kdy. Čas­to si vybe­rou z toho, co máme navá­za­né. Hod­ně lidí chce jen růže. Dlou­ho letě­ly kula­té kyti­ce, teď se ale vra­ce­jí postup­né. Ceny kvě­tin šly naho­ru a optic­ky totiž postup­né vypa­da­jí bohat­ší než kula­té ve stej­né ceno­vé rela­ci. Lidé mají nyní méně peněz a ceny kvě­tin šly naho­ru. Ženy mají ale rad­ši kula­té, muži volí čas­to postup­né.

Jak ošet­řit řeza­né kvě­ti­ny?

Na začát­ku jste zmí­ni­la, že se lidé čas­to neu­mí sta­rat o řeza­né kvě­ti­ny. Poraď­te, jak by se to mělo správ­ně dělat.

Zále­ží, v jakém poča­sí si člo­věk kytič­ku kou­pí. Jest­li si ji kou­pí v zimě, když mrz­ne, nebo v létě, když je plus tři­cet. V létě i v zimě dopo­ru­ču­ji zaba­lit. Kvě­ti­ny mají vyso­ký obsah vody, tak­že ve ved­ru se voda odpa­řu­je, v zimě zase může kvě­ti­na zmrz­nout. V zimě by se mělo balit mini­mál­ně do dvou papí­rů, když mrz­ne, tak ješ­tě do novin, pro­to­že ty izo­lu­jí. Při extrém­ních mra­zech je balí­me do bub­lin­ko­vé fólie a pří­pad­ně dal­ší ige­li­to­vé vrst­vy.

Pokud si kou­pí­te kytič­ku v létě, doma ji vybal­te z papí­ru a napusť­te si vázu. Když víte dopře­du, že bude­te kvě­ti­nu kupo­vat, napusť­te si vodu už ráno, než odje­de­te do prá­ce. U nás dosta­ne­te sáček s výži­vou, ale není nut­né ji pou­žít, obsa­hu­je sacha­ró­zu a něco na čiš­tě­ní vody. Měla bys­te ale vzít nůž a všech­ny ston­ky seříz­nout mini­mál­ně o cen­ti­me­tr šik­mým řezem, aby lépe natáh­la vodu až do kvě­tu, jinak může začít vad­nout, kon­ce ston­ků totiž zaschnou.

Sta­lo se mi, že jsem zapo­mně­la růži doma na lin­ce polo­že­nou celou noc, ráno jsem ji seříz­la na půl­ku a ona se do odpo­led­ne napi­la, vzpa­ma­to­va­la a vydr­že­la ješ­tě 14 dní. Lidem vět­ši­nou kyt­ky zvad­nou, pro­to­že je neo­še­t­ří.

Jaké dru­hy kytek mají lidé nej­rad­ši?

Muži berou čer­ve­né růže. Z pohle­du žen je to ale tako­vé oby­čej­né, mož­ná pro­to chce dnes spous­ta žen luč­ní kví­tí. U toho je ale pro­blém, že když se svá­že, kyti­ce obsa­hu­je hod­ně trav s měk­kou tká­ní, a pro­to kyti­ce straš­ně rych­le začne ve váze kva­sit. Je pro­to tře­ba kaž­dý den vymě­nit vodu a ide­ál­ně i seříz­nout, jinak kytič­ka začne hnít.

A vy pro­dá­vá­te sku­teč­né luč­ní kvě­ti­ny nebo něja­ké dru­hy z nich vyšlech­tě­né?

Když je sezo­na lou­ky, tak oprav­du z lou­ky. Když není sezo­na, tak kyti­ce váže­me z vyšlech­tě­ných dru­hů, kte­ré při­po­mí­na­jí lou­ku. Dá se pou­žít napří­klad i drob­nokvě­tá růžič­ka.

Trend luč­ního kví­tí dál pokra­ču­je nebo při­chá­zí něco nové­ho?

Při­chá­zí trend malých kula­tých, na těs­no uvá­za­ných kvě­tů bez zele­ně, tak­že dost dra­hých, vyro­be­ných ze spous­ty dra­hé­ho mate­ri­á­lu, ale per­fekt­ně a pre­ciz­ně zpra­co­va­ných. Začí­ná se vra­cet pre­ciz­nost toho obo­ru.

Já mám ráda zase tu divo­kost kvě­tin…

Když jsem před lety vidě­la sva­teb­ní kyti­ci váza­nou ve sty­lu boho, s tunou euka­lyp­tu, řek­la jsem si: „Ježi­ši, co to je?“ I kama­rád­ky se divi­ly: „Bla­nič­ko, to bychom snad uvá­za­ly samy.“ Dlou­ho jsem se s tím­to sty­lem vnitř­ně pra­la, nicmé­ně než to k nám došlo, už jsem s tím byla srov­na­ná. Ale důsle­dek této módy je, že kaž­dý má pocit, že umí uvá­zat kvě­ti­nu a chce si otevřít kvě­ti­nář­ství.

Co máte nej­ra­dě­ji vy?

Já mám nej­rad­ši neu­vá­za­nou. Kou­pím tře­ba náruč gla­di­o­lů a doma si je naa­ran­žu­ju do vázy. Když si ale kou­pí­te kvě­ti­ny v super­mar­ke­tu, je mož­né, že vám vydr­ží jen krát­ce, nebo vůbec nevy­kve­tou. Tře­ba tuli­pá­ny býva­jí čas­to řeza­né vel­mi nevy­zrá­lé a zachla­ze­né, tak­že úpl­ně nevy­kve­tou, nedo­bar­ví se a tolik nevy­dr­ží. Sama jsem si je něko­li­krát kou­pi­la, je to risk, ale tuli­pá­ny na jaře jsou pro mne nut­nost.

Fíkus ben­ja­mín jako baro­me­tr na vzta­hy

Všimla jsem si, že v super­mar­ke­tech o kvě­ti­ny nikdo moc nepe­ču­je…

Ano, někdy napří­klad nema­jí dost vody. Kvě­ti­na musí být ve vhod­ném pro­stře­dí. Dokon­ce jsou cit­li­vé i na to, co se kolem nich děje. Vel­mi sen­zi­tiv­ní je tře­ba fíkus ben­ja­mín, když se doma pohá­dá­te, sho­dí půl­ku lis­tů, dáte ho na špat­né mís­to, uhni­jí mu koře­ny. Pro­to ho nedo­po­ru­ču­ju do kan­ce­lá­ře, kde půso­bí růz­né mezi­lid­ské tla­ky. Je to tako­vý baro­me­tr na vzta­hy.

A jaké poko­jo­vé kyt­ky nejsou nároč­né?

Babič­kov­ské kyt­ky. Dřív ženy byly v prá­ci, doma se tolik neto­pi­lo, tak­že potře­bo­va­ly něja­ké nená­roč­né kyt­ky – tře­ba mon­ste­ry. Teď nastal tako­vý jejich boom, pro­to­že nepo­tře­bu­jí tolik péče… ale to všech­no bude na té show.

Lidé mají své­ho řez­ní­ka nebo peka­ře, mají i své­ho kvě­ti­ná­ře?

Letos máme výro­čí 15 let, to je tako­vá puber­ta, a ano, máme stá­lé zákaz­ní­ky. Dokon­ce už i děti, kte­ré dřív dopro­vá­ze­ly rodi­če, dospě­ly a při­chá­ze­jí si kou­pit kytič­ku. A tím­to jim všem děku­je­me, že k nám cho­dí.

 

Foto: Pet­ra Sko­ka­no­vá